Novinka Romana Polanského má dohromady ani ne hodinu dvacet, takže mám skoro chuť pro tentokrát vynechat úvod a skočit rovnýma nohama do víru událostí. Také co ještě dnes lze říct o Romanu Polanském? Nad jeho soukromým životem přinejmenším visí otazníky, ale jako filmař hodně dokázal a stále ještě má co nabídnout. Tečka. Loni jsme od něj viděli povedený thriller Muž bez stínu, teď si zkusil konverzační komedii a adaptaci divadelního představení.
Představení i film (alespoň v českém překladu) se jmenují Bůh masakru a pojednávají o setkání dvou rodičovských párů, které se nějakým způsobem snaží popasovat s nepříjemnou situací, kdy syn jednoho z párů udeřil syna druhých manželů klackem do obličeje. Obě dvojice se zpočátku snaží demonstrovat až přehnanou zdvořilost a vše se pokouší „civilizovaně“ vyřešit ke spokojenosti všech zúčastněných. Jak ale konverzace postupuje, skrze nacvičenou slušnost začínají prosakovat povahy jednotlivých diskutérů a jejich skutečné názory a debata se rychle vyostřuje v poměrně bezskrupulózní přestřelku kruté upřímnosti.
A to je opravdu vše, co ve filmu dostanete. Zdánlivě obyčejná rozbuška, jeden byt (převážně jeden obývací pokoj), čtyři postavy. Polanski se divadelní hru nesnažil pro filmové médium nijak zvlášť zdynamizovat, všechna odpovědnost spočívá na bedrech dialogů a čtyř protagonistů, kterými jsou Jodie Foster a John C. Reilly na jedné a Kate Winslet a Christoph Waltz na druhé straně. Všichni čtyři herci jsou výborní a zvládají uvěřitelně prodat celou škálu emocí, od počáteční zdvořilosti a přetvářky, až po závěrečnou hysterii, pláč, řev, rozhořčení či bezostyšné vysmívání. Každá z postav je jiná a věřím, že každý si v konfliktu dokáže najít svého oblíbence, který bude nejbližší právě jeho naturelu. Mě osobně nejvíc seděl asi cynický pragmatismus Christopha Waltze, který si pobavené stírání ostatních vyloženě užívá.
Scénář se občas uchyluje k používání poněkud kostrbatých berliček, když musí neustále vymýšlet, proč by čtveřice pořád ještě neměla opouštět prostor bytu, ale jinak je postavený opravdu čistě na dialozích a ty fungují dobře. Závěr na můj vkus malinko vyšuměl do ztracena a v úvodu chvilku trvá, než postavy poznáte a než se dostanou do varu, ale jakmile hrdinové začnou ztrácet trpělivost a přes umělou slušnost jim sem tam uklouzne něco ostřejšího, začnou být jednotlivé výměny k nezaplacení.
Verdikt
Roman Polanski si dal oddech a bez nějakého velkého snažení natočil lehkou a chytrou konverzační komedii, která možná není nikterak objevná a má své limity, ale dokáže dobře pobavit a dává vyniknout čtyřem spolehlivým hercům. Pokud na film vyrazíte s přáteli, dostanete navíc zajímavé téma k diskusi, protože stanoviska a přístup jednotlivých postav jsou dostatečně unikátní a nad jejich postoji se dá dobře pohádat. Pak teprve začne ten pravý masakr!
