Stieg Larsson není prvním, ani posledním spisovatelem, co se dočkal úspěchu až ve chvíli, kdy mu to bylo nejspíš už naprosto jedno. Jeho posmrtně vydaná, žurnalisticko-detektivní trilogie „Milénium“ se už přes pět let těší nebývalé čtenářské pozornosti a nejspíš by nebylo s tímhle světem něco v pořádku, kdyby se temného příběhu s atraktivními postavami nechopili filmaři. Švédi v rekordním čase stihli natočit všechny tři díly, které byly v loňském roce uvedené i u nás, teď se o slovo hlásí americká verze Davida Finchera.
Fincher je kapitola sama pro sebe. Jeden z nejtalentovanějších současných režisérů, nezaškatulkovatelný, cenami ignorovaný a fanoušky bezmezně obdivovaný. Sedm, Klub rváčů, Zodiak či loňská The Social Network jsou zkrátka filmy, které můžete vidět potisící a stále v nich objevovat nové podměty a užívat si jejich hutnou atmosféru v mistrovském režijním vedení. U režiséra jeho formátu bylo při nejmenším překvapivé, že se rozhodl znovu zadaptovat Larssonovu knihu necelé dva roky potom, co totéž udělali Švédové. Oproti Švédské verzi se ale Fincher vyvaroval zbytečných vypravěčských odchylek, lépe pojal postavy a závěru ponechal původní, emocionální vyznění, které bylo v knize. Davidu Fincherovi ale nikdy nestačilo spoléhat se pouze na dobrý příběh.
Sama kriminální zápletka je navzdory veškerým anotacím spíše okrajovou částí filmu. Celé je to především o postavách: Nepřizpůsobivé, životem zkoušené hackerce Lisbeth Salandrové (Rooney Mara) a novináři, jehož věrohodnost nedávno dostala těžkou ránu, Mikaelu Blomkvistovi (Daniel Craig). Tuhle nesourodou dvojici svede dohromady pátrání po zmizelé neteři starého mediálního magnáta Vangera, který Blomkvistovi nabídne útočiště před mediálním humbukem. Jakoby už tak případ nebyl dost komplikovaný (Vangerovic rodina jsou převážně filantropové a fašisti. Všichni bydlí na jednom izolovaném ostrově pár stovek metrů od sebe a přitom se spolu nebaví.), Harriet Vagnerová zmizela před více než čtyřiceti lety.
Dívka s dračím tetováním
Nebudeme si ale nic nalhávat, celé Milénium stojí a padá s Lisbeth Salandrovou. Tahle geniální hackerka s fotografickou pamětí svým poněkud děsivým vzezřením docela úspěšně maskuje svojí skutečnou zranitelnost. A má proto ty nejlepší důvody: Ve svých čtyřiadvaceti letech je státem stále považována za nesvéprávnou, což dává cizím lidem právo kontrolovat její život. Bezvýchodná situace volající po tom, aby ji nesprávný člověk na správném místě zneužil. Jako přidělený opatrovník Nils Bjurman (Yorick van Wageningen).
S čím ovšem žádný „muž, který nenávidí ženy“ nepočítá je Lisbethina vnitřní síla, která ji umožňuje bojovat se svými nepřáteli všemi povolenými (i nepovolenými) prostředky. Subtilní Rooney Mara (ex-přítelkyně Marka Zuckerbergra z The Social Network) se své role zhostila se vší parádou. Chameleonská fyzická proměna byla pro herečku základem na němž vybudovala někoho tak neskutečného a zároveň opravdového, že se vám ani nechce věřit, že jde pouze o fiktivní postavu. Lisbeth vás přitahuje, ale děsí zároveň. Chápete její motivaci a ač se to díky prostředkům jež využívá může zdát šokující, schvalujete její počínání. Není černobílou figurkou, spíše někým kdo hraje všemi tóny šedi.
Vzhledem k předloňskému švédskému filmu se nabízí srovnání s Noomi Rapace (Nedávno si zahrála v druhém Sherlocku Holmesovi, jehož recenzi si můžete přečíst zde), kterou role Lisbeth doslova přes noc vyšvihla mezi hereckou elitu. I Noomi byla v roli fantastická, ale bez rozmyšlení musím konstatovat, že Rooney je zkrátka lepší. Nejen hereckým projevem, ale i co se týče věrnosti knize. Zatímco Noomi si ve většině scén vystačí s drsňáckými pózami, je Rooney subtilnější a přemýšlivější a přesto je její přerod v onu démonickou dívku s dračím tetováním naprosto přirozený.
Ve stínu Lisbeth
Oproti Lisbeth je Mikael Blomkvist (a každá další postava) vcelku nevýrazný. Pro něj je Vangerova nabídka prostředkem k úniku před médii, jejichž je jakožto žurnalista prestižního časopisu Milénium součástí. Daniel Craig mu propůjčuje nezbytnou dávku charismatu a rozhodně nepůsobí tak ňoumovitě jako Mikael Niquist z švédské verze (nedávno si zahrál padouch v Mission Imposible: Ghost Protocol). I chemie mezi ním a Lisbeth funguje o poznání lépe a divákovi nedělá problém uvěřit, že se právě do tohohle lehce nudného patrona zamiluje, navzdory (nebo snad právě pro ně) všem svým negativním zkušenostem s muži.
Psát o tom, že je David Fincher výborný režisér je naprosto bezpředmětné: Polovina z vás už to jistě ví a ta druhá k tomuhle poznání dříve nebo později dojde. Jeho způsob snímání a charakteristický chladný vizuál se pro danou látku hodí ideálně. Přesto si dovoluji tvrdit, že právě v tomhle filmu nesleduje postavy se svojí obvyklou nezúčastněností. Zatímco v The Social Network divák strávil převážnou část stopáže tím, že se jednání hlavních postav snažil pochopit a vytvořit si s nimi alespoň nějaké citové pouto, tak v Mužích, kteří nenávidí ženy stačí hned pár úvodních scén, aby si (anti)hrdinové získali vaše sympatie. Čím se naopak oba snímky podobají, je užití netradičního atmosférického soundtracku, který i tentokrát skládali Trent Reznor a Atticus Ross.
Verdikt
David Fincher natočil překvapivě neakční thriller s pečlivě budovanou atmosférou a svéráznými postavami. Rooney Mara a Daniel Craig tu coby nesourodá „detektivní“ dvojka bojují všemi povolenými (i nepovolenými) prostředky nejen proti „mužům, kteří nenávidí ženy“, ale také se svými vlastními démony a je jen na divákovi, jak zhodnotí jejich malá vítězství. K pořádnému detektivnímu příběhu si přidejte ještě nepříjemný sociálněkritický přesah, který vás donutí přemýšlet o filmu i měsíce potom, co jste ho viděli. A Rooney Mara má minimálně nominaci na Oscara jistou.
