Historická freska Aferim! nás zavádí do Valašska v roce 1835, kdy četník Constandin (Teodor Corban) dostal za úkol polapit uprchlého cikánského otroka (Toma Cuzin). Místo vyprávění komplikovaného děje nabízí Aferim! především představení dané doby (způsobu života a uvažování lidí na území dnešního Rumunska), potažmo tedy nastavení zrcadla době dnešní, která se možná v řadě aspektů od raného novověku zas až tak neliší.
Film využívá skutečně úsporných vypravěčských prostředků. Natáčelo se sice na 35mm pás, ale statická kamera působí chvílemi skoro jako dokumentární okénko do devatenáctého století. Příliš se nestříhá, kamera zabírá převážně celky, obraz je černobílý, hudba hraje snad jen během závěrečných titulků. Constandinovo putování probíhá ve sporém prostředí rumunského venkova. Většinou si vystačí s lesy a loukami, jen výjimečně nás zavádí do strohých osad, které se nijak nepokoušejí upozornit na své výtvarné zpracování. Constandin také docela často cestuje pouze ve společnosti svého syna/učedníka (Mihai Comanoiu), případně jednoho, dvou dalších pocestných o a víc než o činy se opírá o dialogy.
Jakkoliv to může znít nezáživně, dokáže Aferim! ve skutečnosti upoutat. Film kašle na nějakou těžkopádnou expozici, takže si obraz toho, co má Constandin za úkol, skládáme postupně, tak jak jednotlivé informace přirozeně vyplouvají na povrch. Stejně tak je fascinující sledovat zákonitosti fungování tehdejšího světa a mentalitu lidí v něm. Korupce je věc nevyhnutelná a běžná, otrokářství je v pořádku, protože cikán není člověk. Cizoložnictví s prostitutkami je v pohodě, když se řádně morálně zdůvodní, a na nesnášenlivosti vůči cizím národům také není nic špatného, pokud se proti němu lze vymezit nějakým neotřesitelným předsudkem.
V pohledu otce a syna se střetávají mladická naivita a chuť dělat věci lépe, se zkušeností a konzervativností, či snad ustrnutím a duševní leností. O to je pak zajímavější, když se rodinná dvojice dostává do situací, ve kterých vidí očividnou nespravedlnost a špatnost. Nějakým způsobem se snaží reagovat, ale pouze v rámci tehdejších společenských konvencí, popřípadě tak, aby neohrozila svoje vlastní pohodlíčko. Všechno tohle člověčenství je pak zahaleno humorným přídechem. Občas se nejde nesmát tehdejší nevědomosti, jindy naopak až klukovské klackovistosti, s jakou si postavy svoje zcela zjevné poklesky omlouvají. Herci jsou ve všech situacích naprosto přirození, takže je zmiňovaný autentický efekt „dokumentárního okénka“ o to silnější. Občas v Constandinovi není problém vidět soudobého bodrého dědu, který si k vám bez varování přisedne někde v autobuse a začne vás krmit svými svéráznými světonázory.
Verdikt
Pomalu vyprávěná, černobílá jízda krajinou asi není úplně pro každého. Pokud se ale chcete podívat na vesnický život v Rumunsku na přelomu středověku a novověku, určitě nebudete litovat. Zvlášť když budete s lehce mrazivým úsměvem sledovat, jak jsou rasismus, předsudky a omlouvání vlastních poklesků univerzální po celém světě a napříč časem.
