Recenze: X-Men: První třída

Na nové X-Meny jsme se v redakci opravdu těšili, takže když se objevily zvěsti, že režisér Matthew Vaughn vražedné tempo lehce nestíhá, začali jsme mít trochu nahnáno. Nepovedený začátek reklamní kampaně nám taky dvakrát nedodal. Pak se ale začaly objevovat první trailery a slepá důvěra byla zpátky. Takhle nějak jsme si představovali důstojného nástupce Singerových X-Men a X-Men 2, kteří redefinovali divácké nároky na komiksový film. Podařilo se hotové První třídě dostát upoutávkovému příslibu?

Jak už bylo řečeno, režisér Vaugh se musel s filmem vypořádat dost narychlo a navíc naskakoval do rozjetého vlaku a řadu předem daných mantinelů (především množství a výběr postav) tak neměl možnost jakkoliv ovlivnit. Většina klacků pod nohy přiletěla právě z tohohle směru. V množství mutantů sice není problém se zorientovat, ale o nějakém bližším seznámení nemůže být řeč. Řada z nich tak působí jako nezbytný kompars pro akční scény. Matthew Vaughn sám prohlásil, že by potřeboval minimálně další půlhodinu stopáže, pokud by každá postava měla být tak prokreslená, jak by si zasloužila.

A co je daleko horší, nejen že mladší mutanti dostali málo prostoru na plátně, oni také působí dojmem, jako by na ně nebylo moc času už při psaní scénáře a odkládali se na poslední chvíli, až budou patřičně vypilované stěžejní události. Často se jim pak bohužel stává, že jakmile otevřou ústa, začnou ze sebe chrlit fádní klišé, jak z toho nejprůměrnějšího seriálu. Což je strašná škoda, protože jde o naprosto zbytečnou pihu na kráse jinak po všech stránkách perfektně zvládnutého snímku.

Matthew Vaughn stoupá k výšinám

Matthew Vaughn svým posledním filmem Kick-Ass definitivně prokázal, že náleží k současné režisérské špičce a První třídou to jenom potvrzuje. Kromě zmiňovaných nedodělků v oblasti vedlejších postav (za které pravděpodobně může především tlak studia na brzké datum premiéry) divákům předkládá naprosto přesně vybroušenou skládačku, kde každý dílek má své opodstatnění a význam pro výsledný obrázek. Ten lze přitom nahlížet hned z několika úhlů.

Nové X-Meny můžete brát jako prequel k Singerovým filmům nebo jako reboot celé značky. Fungují jako obojí. První třída se odehrává v šedesátých letech, na pozadí skutečných událostí Kubánské raketové krize a je příběhem o založení Xavierovy školy pro nadané, kořenech lidského strachu z mutantů a především pak seznámení a společné začátky dvou velkých vůdců – Charlese Xaviera (Profesora X) a Erika Lehnsherra (Magneta). Diváci neznalí předchozích filmů se nemusí bát, že by cokoliv nepochopili, protože tohle je opravdu první kapitola příběhu, která v žádném případě nevyžaduje znalost budoucích událostí. Fandové původní trilogie se naopak konečně dozvědí, jak se starší verze postav staly tím, kým v přítomnosti jsou.

Pokud odhlédneme od hlavních témat a podíváme se na film z vypravěčského hlediska, máme před sebou silné charakterní drama s politickým a sociologickým podtextem. Tu a tam sice přihodí nějakou tu akci nebo dobrodružnou eskapádu, ale po většinu času sledujeme emotivní rozhovory ústředních mutantů, kteří se vyrovnávají se svou odlišností, hledají si své místo pod sluncem a přitom jsou pomalu zatahováni do manipulativní hry megalomana Sebastiana Shawa, který chce nastolit vládu mutantů nad lidmi.

Založení týmu X-Men

Právě kvůli Shawovi tým X-Men vzniknul. Americká CIA hledala odborníka na mutaci, který by jim nevysvětlitelné schopnosti zákeřného padoucha a jeho nohsledů pomohl pochopit, a našla Charlese Xaviera. Ten s pomocí Erika Lehnsherra (který se chce Shawovi pomstít za muka, jež mu před lety způsobil v koncentračním táboře) dává dohromady malou skupinku mutantů obdařených nadlidskými schopnostmi, s jejichž pomocí chtějí zachránit čest svého druhu a ukázat světu, že se jich nemusí obávat (a při té příležitosti zabránit třetí světové válce, kterou se hlavní záporák snaží skrze Kubánskou krizi rozpoutat).

Zachraňování světa samozřejmě musí předcházet patřičný výcvik, který je jednou z nejzábavnějších částí filmu, ale samotné závěrečné zachraňování možná skýtá o chloupek méně akce, než by se na mnohamilionový blockbuster slušelo. Ale to je pravděpodobně jenom věc vkusu a očekávání. Mě osobně by lehce akčnější závěr přišel lépe vygradovaný, ale třeba ze mě mluví jenom stesk po dech beroucích kouscích, které Vaughn servíroval v Kick Ass. Jinak asi množství akce plně odpovídá realistickému a dramatickému přístupu, pro jaký se režisér rozhodl.

Čímž ale rozhodně nechci říct, že by byla První třída nějaká suchopárná. Naopak. Vaugn sice příběh ukotvil v realitě a čerpá z ní uvěřitelnost děje a vypjaté emocionální momenty, ale zároveň se nebojí rozbalit svůj klasický smysl pro humor, nenápadně pomrkávat na komiksovou předlohu i předchozí filmy a naplno si užívá bondovskou stylizaci, kterou si pro natáčení zvolil.

007 a ti druzí

Pokud vám z rozhovorů a trailerů není úplně jasné, co tím dokolečka omílaným bondovským nádechem Vaugh myslel, v samotném filmu si toho všimnete okamžitě. Xavierova banda se vydává na nejedno špionážní dobrodružství, děj se odehrává na pozadí studené války a elegantní móda let šedesátých je všudypřítomná. A to není zdaleka všechno – nechybí ani megalomanský padouch, tajuplné úkryty, luxusní pánské kluby, špionážní organizace nebo lehce přehnané vynálezy. Vrcholem všeho je pak scéna, kdy se Michael Fassbender (představitel Erika Lehnsherra) vynoří v neoprenu z moře a vypadá jako naprosto dokonalý 007. Matthew Vaugh si s filmem zkrátka pořádně pohrál, místo toho aby se spokojil s nějakou bezpohlavní rutinou, jakou předváděl třeba Brett Ratner ve třetím díle původní série (Který mimochodem převzal právě po Vaughnovi, který tenkrát zjistil, že na poctivě odvedenou práci mu studio není ochotné poskytnout dostatek času, a tak z projektu raději vycouval).

Když už je řeč o Fassbenderovi, nelze opomenout výtečné herce. Právě Fassbender s Jamesem McAvoyem (Charles Xavier) film neuvěřitelným způsobem táhnou kupředu. Oba do svých rolí perfektně padnou a v žádném případě nedělají svým starším protějškům (Ian McKellen a Patrick Stewart) ostudu. Možná je dokonce i zastiňují, vzhledem k tomu, že mají daleko víc prostoru. Tady nejsou mentory v pozadí, ale sami stojí v první linii. Jejich vzájemnou souhru je pak radost sledovat.

Z mladších mutantů jsou nejvýraznější Jennifer Lawrence (Mystique) a Nicholas Hoult (Beast), zbytek omladiny spíš jen sekunduje. A to mi ještě Lawrence z neznámého důvodu nějak nesedla. Ale opět by to mohla být otázka momentálního rozpoložení či osobních preferencí, protože ve Winter's Bone mi připadala výborná. Kevin Bacon je jako sadistický megalomaniak solidní, ale má celkem nudnou schopnost a po celou dobu stejně tak nějak stojí ve stínu těkavého neklidu, který v sobě dusí rozhněvaný Erik. A těšit se můžete i na několik vypečených cameí.

Verdikt

X-Men: První třída je vynikající přírůstek mutantské ságy, který se objektivně může poměřovat s prvním i druhým dílem a mě osobně se dost možná líbil i vůbec nejvíc. Matthew Vaughn natočil dvouhodinové dobrodružství, které se přesně podle potřeb přepíná mezi veselejší i vážnější polohou, baví, napíná i mrazí. Ke starým filmům přistupuje s úctou, ale zároveň funguje naprosto samostatně a vytváří odrazový můstek k netušeným možnostem, které bohatá X-Menská minulost skýtá. Kromě Vaughnovy skvělé režie, výtečné hudby a solidního scénáře těží snímek především z dobře poskládaného hereckého obsazení, které táhnou úžasní Michael Fassbender a James McAvoy v hlavních rolích. A několik nedodělků v dialozích vám tenhle osvěžující zážitek rozhodně nemůže zkazit.