Recenze: Sherlock Holmes: Hra stínů

Před dvěma lety britský režisér Guy Ritchie úspěšně nahlodal stereotypní představy o nejznámějším detektivovi světa. Jeho Sherlock Holmes byl chytrá akční podívaná, bromance prošpikovaná odvážnými vizuálními nápady a údernými slovními přestřelkami. Robert Downey Jr. definitivně stvrdil svůj návrat mezi hereckou elitu a Jude Law dokázal, že „Drahý Watson“ nemusí být pouze Sherlockova podržtaška. Úspěch filmu prakticky zajistil pokračování a pro trio Downey-Law-Ritchie to znamenalo požehnání k dalšímu flámu.

Děj Hry stínů plynule navazuje na konec prvního dílu, kdy Holmes (Robert Downey Jr.) zjistil, že na světě existuje arcipadouch, který se mu intelektem možná více než vyrovná. Holmesovi konspirační teorie však v žádném případě nezajímají jeho nejlepšího přítele, Dr. Johna Watsona (Jude Law). Ten se má již za pár dní ženit a dát pak navždy sbohem dobrodružnému životu po boku geniálního podivína. Holmes se s tím jen těžko vyrovnává, ale naneštěstí si jeho protivník, Doktor Moriarty (Jared Harris), vybere právě Watsona k tomu, aby detektiva odradil od jeho všetečného pátrání.

A používá k tomu zbraně vskutku těžkého kalibru. Watsonova svatební cesta skončí ve chvíli, kdy Moriartyho pochopové rozstřílí vlak, ve kterém cestuje s manželkou (Kelly Reilly). Holmes přítele zachrání, manželku uklidí do bezpečí a namísto plánované svatební cesty se jede do Francie, kde se skrývá cikánka Sim (Noomi Rapace), jejíž bratr má pro Moriartyho zvláštní význam.

Tradiční problémy druhých dílů

Sherlock Holmes: Hra stínů v jistých ohledech trpí klasickými neduhy pokračování. Je tu přibližně tak čtyřikrát víc zpomalovaček (neboli „holmesovizí“), výbuchů a krkolomné akce. To, čeho je tu méně, jsou bohužel slovní přestřelky. Především ty mezi Sherlockem a Watsonem, jejichž vztah by měl být pořád ústředním motivem filmu. Holmes v Ritchieho podání si totiž více bere z grotesky, než z klasické upnuté detektivky se šokujícím odhalením na konci. A podle toho všichni i hrají a přitom se náramně baví. Mezi Downeym a Lawem se už v prvním díle naštěstí vytvořila nápadná herecká chemie, takže v tandemu i bez postrádaných přestřelek stále baví. Úplně nejvíc hereckou chemii ústředního dua oceníte v jedné z nejlepších scén filmu, kdy po nepříliš vydařené rozlučce se svobodou Holmes přiváží přítele na jeho svatbu.

V prvním díle se řešila i romantická linie mezi Sherlockem a Irene Adlerovou (neodolatelná Rachel McAdams). Mnohé z diváků jistě potěší, že Irene se na pár okamžiků vrací, ale ženský prvek ve Hře stínů přejímá Noomi Rapace, švédská Lisbeth Salander z Mužů, kteří nenavádějí ženy. Noomi je velice charismatická herečka, ale její cikánka Sim se vedle Downeyho a Lawa vcelku ztrácí. Dalším do party je i Stephen Fry (V jako Vendeta, Hobit), coby Microft Holmes, Sherlockův inteligentní, ale neuvěřitelně líny bratr. Ač nedostává moc prostoru, v těch pár scénách velmi pobaví a člověk se snad ani nemusí ptát, proč je právě tenhle chlápek považován za jednoho z nejtalentovanějších britských komiků.

To co Sherlocku Holmesovi pořád paradoxně chybí, je pořádný padouch. V jedničce byl (pro mne jindy nepřekonatelný) Mark Strong možná až moc „démonický“ a ač je Moriarty v jistých ohledech jeho pravým opakem, není to ono. Divákovi nedělá problém uvěřit tomu, že je ten pán velice chytrý a protivníkovi nedovlí, aby s ním zametal, ale to čeho se mu trestuhodně nedostává, je ono padoušské charisma, které by ho udělalo nebezpečnějším a přitažlivějším. Britský herec Jared Harris (Neuvěřitelný příběh Benjamina Buttona) sice splňuje nároky na Moriartyho profesorský vzhled, ale to je tak všechno. Překvapivě jediná scéna, kdy divákovi nedělá problém věřit, že právě on je tím „Napoleonem zločinu“, je závěrečná konfrontace u šachů.

Unavený Guy Ritchie

Ritchieho styl režie Sherlocku Holmesovi sedne, ale jak z jeho dřívějších filmů (Podfuk, Rock’N’Rolla) dobře víme, má tendenci osvědčené postupy opakovat tak často, až to diváka začne mírně nudit. A to se bohužel stalo i zde. Přemíra „holmesovizí“ (ve zpomaleném záběru vám ukážeme, jak Holmes skolí protivníka a pak to předvedeme ještě jednou zrychleně) a dalších zbytečných zpomalovaček narušující plynulý průběh akční scény, namísto aby ji zefektivnily. To, co Ritchiemu ovšem pořád jde výborně, je práce s herci a především pak s dobře načasovanou komikou, která navenek vážný děj patřičně opepří. Těmi nejzdařilejšími scénami jsou nepřekvapivě ty neakční. Příjezd na Watsonovu svatbu a závěrečná partie šachu s Moriartym dělají ze Hry stínů jedno z těch dobrých pokračování, co možná nepřekonají své předchůdce, ale rádi se na ně podíváte znovu.

O scénář se postarala dvojice Michele a Kieran Mulroney. Děj je oproti jedničce o něco více spletitý a akce nahrazuje komornější scény. Hrdinové jsou pořád někam vláčeni, nebo naopak prchají před nepřáteli a tudíž mají menší prostor pro to, aby ještě více rozehráli vzájemné vztahy. U Holmese a Watsona to nevadí (už tak jsou sehraní dost), ale u ostatních postav, především pak u Sim, to nestačí. Krásná cikánka tu působí spíš jako dekorace ústředního sehraného dua. Sherlockův bratr Mycroft a Watsonova manželka pak tvoří pouze další téměř ilustrativní role, jejichž úloha pomocníků v pozadí je vcelku zanedbatelná. Hudba Hanze Zimmera je energická do té míry co vyžaduje scénář, ale v paměti výraznější stopu nezanechá.

Verdikt

Sherlock Holmes: Hra stínů je rozhodně jedno z těch lepších pokračování, nehledě na to, že trpí několika neduhy těch špatných. Zběsilá (téměř komiksová) akce umrtvuje rozvoj vzájemných vztahů, ale Robert Downey Jr. a Jude Law jsou naštěstí pořád stejně neodolatelní jako v jedničce a zůstávají tím hlavním důvodem proč se na film vypravit. Dalšími důvody jsou Ritchieho stále zručná režie (i když místy má Ritche potřebu se zbytečně předvádět) a scénář akční detektivky s překvapením na konci. Vadou je pak nepříliš charismatický padouch a snaha být ještě zběsilejším a akčnějším filmem, kterou se Ritchei snaží dokázat několika zpomalovačkami, které recykluje v nepříliš nápadných obměnách. Pro příště prosím o menší porci „holmesovizí“ a více Holmese. A na to „příště“ se mimochodem velice těším.