Jednotlivé díly série Mission: Impossible mnoho nespojuje. Každý film točil jiný režisér, každý se vydal trochu jiným směrem, obsazení se neustále lehce obměňuje a ani agent Ethan Hunt nebyl pokaždé tak docela stejný. Jedinou skutečnou stálicí tak dlouho byl Tom Cruise v hlavní roli a jeho nasazení, které „Nesplnitelné mise“ neustále tlačilo kupředu. Teď už je jeden z nejslavnějších hollywoodských herců o něco starší, nebojí se věřit hereckým kolegům a dát jim náležitý prostor. Jeho velikosti to na plátně nijak neubírá, zato samotná série spokojeně roste do šíře a je stále bohatší.
Pátý díl M:I s podtitulem Rogue Nation (u nás Národ grázlů) doposud asi nejvíc z dosavadních filmů staví na předchozích misích agenta Hunta. Hned úvodní scéna je velkolepá akce, která připomíná, co je hlavním trumfem Mission: Impossible. Společně s Huntem se vrací i jeho tým, tak jak jsme jej viděli pospolu v závěru předchozího filmu (Ghost Protocol), a bez nějakého zbytečného řečnění je okamžitě jasné, kdo je kdo. A nejde jen o to, že série konečně drží jakous takous kontinuitu a postavy se pravidelně vracejí. Zvlášť samotný Hunt a jeho věrný technik Benji (Simon Pegg) už jsou dnes vlastně archetipálními figurami, které o sobě vše podstatné říkají svým vystupováním a činy.
Z minulosti se ale jako ozvěna vrací i jednotlivé mise, které má Hunt za sebou. Opravdu je tak dobrý, že pokaždé mohl zaručit úspěch svých šílených kousků? Nejednalo se jen o shodu náhod? Není vlastně agentura IMF nebezpečná? Tak argumentuje ředitel CIA Hunley (Alec Baldwin), který chce IMF zrušit a Hunta pohnat před vyšetřovací komisi. Ethanovo postavení ještě zhoršuje hon za tajemným Syndikátem, organizací, která se snaží výrazně vychýlit světovou rovnováhu. Prakticky nikdo další v existenci Syndikátu nevěří, což ještě posiluje dojem, že je Hunt paranoidní psychopat, který pro své domnělé vyšší cíle neváhá ohrozit nevinné civilisty. Jediným vodítkem jsou Huntovi ručně načrtnutá podobenka záhadné agentky, která mu jednou podala pomocnou ruku (Rebecca Ferguson) a podobenka blonďatého muže v brýlích (Sean Harris). Ten se domnívá že všechny ideologie jsou zkažené a proto je třeba přestat sloužit vládním agenturám a vzít rozhodování o dalších nevyhnutelných misích do vlastních rukou, což nadále perfektně zapadá do tematické skládanky, která celý příběh pohání.
Témata filmu ani jeho děj možná nejsou nijak objevné, ale pro potřeby akčního filmu jsou více než dostatečné. Mission: Impossible – Národ grázlů je jedním z nemnoha akčních spektáklů posledních let, který neuráží divákovu inteligenci, netopí se v do očí bijících logických lapsech a ani nás nezahlcuje dialogy, u kterých nezbývá nic jiného, než přestat brát film vážně a odsoudit jej do škatulky „neškodné tupé zábavy“.
Sean Harris není padouch, na kterého se bude léta vzpomínat, ale alespoň působí jako stejně všehoschopný muž, jako Hunt. A pořádné grády mají především jednotlivé situace, do kterých všechny ostatní postavy nenápadně postrkuje. Někdy jsou pschyicky vypjaté a dál staví Ethana do role nebezpečného paranoika. Jindy se zase ze záporákovy manipulace vzejdou momenty nebezpečné svou vlastní podstatou a nás tak čekají scény hodné názvu Mission: Impossible.
Národ grázlů takových nabízí více než dost. Mimo jiného dojde na nervy drásající podvodní souboj s nedostatkem kyslíku nebo Ethanovo povlávání na vnějším plášti letadla. Vrcholem však jsou automobilová honička na dálnici a pěší pronásledování v zákulisí opery. Honička v autech a na motorkách je natočená takovým způsobem, že jsem skutečně měl pocit, že vítr či jeden nešťastný pohyb musí prakticky nahého Toma Cruise (protože k čemu jsou košile a džíny ve stokilometrové rychlosti) okamžitě zpřelámat na cimpr campr. Scéna v divadelním zákulisí je pak velkolepá především kombinací opuletního operního představení s tichým našlapováním vrahů, kteří v klokotajícím lanoví neslyšně dusí jeden druhého či čekají na hlasitou část árie, aby mohli beztrestně vystřelit.
Pokud lze něco akčním scénám vyčítat, tak jsou to nepříliš přehledné osobní souboje a možná až příliš odvážné finále. V tom jde totiž překvapivě najednou především o souboj mozků a měřítko je mnohem menší. Tematicky finále zapadá dobře, ale po všech adrenalinových zážitcích z předchozích částí filmu je minimalistické řešení až příliš náhlý skok. Tedy alespoň napoprvé, když režisér Christopher McQuarrie předkládá jednu excelentní akční scénu za druhou a vy jen se zatajeným dechem čekáte, jak se zase překoná příště. Při opakovaném sledování bude finále určitě fungovat lépe.
Ale dost stížností, na závěr je potřeba ještě jedna velká pochvala pro představitele vedlejších rolí, v čele s Rebeccou Ferguson. Jak už jsem naznačil v úvodu, Huntův tým (vedle Pegga ještě Ving Rhames a Jeremy Renner) začíná být film od filmu kompaktnější a kompaktnější a teď už pracuje jako dobře naolejovaný stroj. Parťáky pojí nevyřčené pouto, které ale nijak neumenšuje ani to, když se o něm jednou za čas mluví. Vzájemné špičkování či nahrávání na smeč je samozřejmostí a většina humoru vychází právě z kolektivu IMF a sebevražedně absurdním situacím, kterým hrdinové nemohou čelit jinak, než s šíleným úsměvem na tvářích. Ferguson v roli tajuplné Ilsy je pak od premiéry filmu automaticky novou akční bohyní svojí doby. Ve snímku není za romantický přívěsek Toma Cruise. Je jeho partnerkou, která se mu vyrovná v každém ohledu. Dokáže stejně jako on rozzářit plátno a stejně suverénně působí v jakékoliv akční scéně, kterou před ní postavíte.
Verdikt
Po všech směrech solidní a perfektně zvládnutá letní zábava. Mission: Impossible: Národ grázlů není nijak objevný film, ale nespokojí se s hloupoučkým příběhovou omáčkou, kterou nám předkládá většina hollywoodských spektáklů, a když potom dojde na jednotlivé akční scény, víme naprosto přesně, kolik je v sázce a je na co koukat, protože filmaři dělají všechno proto, aby překonali sami sebe a přinesli skvělou podívanou. Až na příliš náhlé upuštění páry v závěru se jim to daří na jedničku.
