Odebrat z přátel (Unfriended) bere žánr found footage na další úroveň. Celé vyprávění se komplet odehrává na ploše jednoho notebooku. Vidíme klasicky ikony, aplikace, internetový prohlížeč i klienty různých komunikátorů. Počítač zaznamenává všechny pohyby myší a úhozy kláves, které provede hlavní hrdinka Blaire (Shelley Henning), dále také její hlas (mikrofon je celou dobu spuštěný) a cokoliv co Blaire vidí na internetu a cokoliv si řekne nebo napíše se skupinkou přátel, se kterou se sešla na Skypu.
Světe div se, tahle forma není úplně nesnesitelná a filmařům se relativně daří najít cestičky, jak posouvat vyprávění kupředu a to dokonce i v obrazové podobě. Jednotliví účastníci videochatu se svým zařízením občas někam chodí, občas se přehraje nějaký videozáznam. Takže čistě teoreticky film na ploše jednoho počítače vyprávět jde a filmaře je třeba pochválit alespoň za snahu. Problém je v tom, že videomateriál je pořád přeci jen dost omezený, navíc je v nevalné kvalitě. Při zvolené formě navíc vždycky bude hlavní zátěž spočívat na dialozích, zajímavých charakterech a odkrývání poutavých informací. Nic z toho v Unfriended není.
Blaire a její kamarádi jsou s prominutím parta idiotů. Možná se má jednat o nějaký komentář k tomu, jak je mládež žijící na internetu prázdná a nezajímavá, jenže ono není ani příliš zajímavé trávit s nimi čas z pohledu diváka. Místo toho, aby se děcka sešla a něco podnikla, sedí u počítače a nedělají naprosto vůbec nic. Pokud se o něčem mluví, jde o pomlouvání, drby a rádoby vtipné vzájemné popichování. Puberťáci mluví jeden přes druhého, aby se po chvíli ignorovali a dělali něco jiného. Jako by chat s „přáteli“ měli otevřený jen jako kulisu, tak jako si generace před nimi pouštěla ke každodenním úkonům televizi. Blaire chvíli chatuje v soukromém okně se svým přítelem Mitchem (Moses Storm), aby v zápětí něco sledovala na netu a posléze se zase na chvíli vrátila do videochatu, kde sleduje svoje kamarády, jak něco jedí, jen tak civí do počítače nebo se vzájemně baví o nesmyslech.
Nějakou soustředěnou konverzaci do videochatu vnese až tajemný narušitel, kterého do hovoru nikdo nepozval a Skype jej neumožňuje odpojit. Osoba o sobě tvrdí, že je Laura Barns (Heather Sossaman), spolužačka, která před rokem spáchala sebevraždu, potom, co ji někdo na party natočil totálně zlitou a pokálenou a video nasdílel na internet. Partička přátel má zjevně mezi sebou viníka a určitý podíl mají na Lauřině všichni (video doprovázely dehonestující komentáře). Všichni teď budou pykat. Propere se jejich vlastní špinavé prádlo a dokud se viník nepřizná, budou účastníci chatu umírat. Pokud se zkusí odpojit, umřou rovnou.
Následuje panika, vzájemné obviňování, zděšení, zkrátka všechno, co byste od podobné hry na kočku a na myš čekali. Vlastně je jen otázkou kolik lidí nakonec zemře, v jakém pořadí a jakým způsobem. Kdo nahrál video Laury na internet je vážně jedno. Postavy lžou v situací, kdy to prokazatelně ničemu nepomůže, občas jsem si v tom překřikování ani nebyl jistý, jestli jednotlivá odhalení korespondují s dosavadním dějem anebo jsou zařazená jen pro svoji rádoby šokující povahu. Strašidelného na celém filmu není téměř nic, pouze to několikrát bafne a několikrát někdo hlasitě křičí, když umírá. Z jednotlivých úmrtí není nic moc vidět, do značné míry nejspíš jednoduše proto, aby filmaři ušetřili. Občas navíc stěžuje výhled i různé trhání obrazu, které má zřejmě dodávat internetovému videu na autenticitě, ale jenom otravuje.
Film bohužel naprosto explicitně říká, jestli za událostmi stojí duch nebo nějaký živý mstitel a příliš vás nenechá pochybovat ani o tom, co si vlastně o jednotlivých charakterech myslet. Jakákoliv možnost, že by byl někdo ze zúčastněných slušný nebo alespoň složitý člověk, se hodně rychle vytrácí. Nikdo se také nepokouší s vývojem událostí nějakým výraznějším způsobem bojovat. Duch více méně ovládá počítače jednotlivých kamarádů podle svých potřeb, a když někdo zkusí od počítače odejít, je jeho zbývající život skutečně jepičí. Duchovi hraje do karet samozřejmě i celá řada dalších náhod (nebo spíš scenáristických obezliček), třeba fakt, že nikdo z postav evidentně nemá doma rodiče nebo sourozence, protože ať už se z pokojů ozývá jakýkoliv křik, nikdy do nich nikdo nepřijde.
Samotný děj filmu je tedy nezajímavý, postavy jsou vyloženě nesnesitelné. Bohužel jsou ale nesnesitelné především ve svojí nezajímavosti, takže jim potenciální špatný konec vlastně ani nejde moc přát. Alfou a omegou celého filmu je tedy unikátní forma. Na jednu stranu kvůli ní mnoho nevidíme. Sledujeme několik videí najednou, která po většinu času vyplňují obličeje a ještě ve špatné obrazové kvalitě. Na stranu druhou dokáže film skrz svoje minimalistické prostředky posouvat děj kupředu a nikdy mě překvapivě nezačal nudit, což považuji za úspěch (podíl na tom má i krátká stopáž, cca 70 minut bez titulků). Za zajímavý experiment tedy body nahoru, ale pravděpodobně se film neměl cpát do kina a radši měl zůstat tam, kde se odehrává - na obrazovkách notebooků.
