Šíleného Maxe zná snad každý filmový fanoušek. Australská akční trilogie z konce sedmdesátých a první poloviny osmdesátých minulého století udělala hvězdu z Mela Gibsona a přinesla unikátní výpravu, která se stala jedním ze standardů pro to, jak si představujeme postapokalyptickou pustinu. Dlouhé roky se režisér George Miller pokoušel natočit další pokračování, a když se mu konečně podařilo sehnat potřebné prostředky, začalo bláznivé dobrodružství. Kvůli nepřízni počasí v Austrálii se točilo v namibijské poušti, kde sedmdesátiletý režisér sedřel herce, kaskadéry i kameramany na kůži. Výsledek je dvouhodinová akční jízda, která se prakticky bez zastávky žene vpřed a podtitul Zběsilá cesta jí patří zcela po zásluze.
Není podstatné, jak a kam příběh do celé série vlastně zapadá. Pamětníci tu a tam zmerčí odkaz na starší film, ale jinak jde vztah Zběsilé cesty k předchozím Šíleným Maxům přirovnat k volné vazbě, jakou mezi sebou mají jednotlivé bondovky. Jedná se zkrátka o další zkazku o mytické postavě Maxe Rockatanskyho (roli bondovsky převzal Tom Hardy), mlčenlivého poutníka, kterého pronásleduje mučivá minulost a po ostatních chce vlastně jenom to, aby jej nechali na pokoji. Ve světě sežehnutém jadernou válkou však žádá příliš. V toxické pustině nic neroste, přežijí jen ti nejsilnější a nejvyšinutější a úplně všechno je cenný zdroj. Max nemá příliš co nabídnout a tak jej chlapečtí vojáci z armády zbožštělého diktátora Immortana Joa (Hugh Keays-Byrne) použijí alespoň jako živý pytlík s transfuzí. Připoutaný ke kapotě vozidla bojovníka Nuxe (Nicholas Hoult) se tak nedobrovolně stává účastníkem zběsilého honu na Imperátorku Furiosu (Charlize Theron), dosavadní Immortanovu věrnou služebnici, která z ničeho nic usedá za volant obří cisterny s cenným nákladem a utíká do hlubin pouště.
Takhle jednoduše Šílený Max: Zběsilá cesta začíná a nepokračuje o nic složitěji. S mírnou nadsázkou je celý film jedná velká automobilová honička pouští, během které se všechno podstatné dozvídáme za pochodu, z náznaků, bez zbytečných řečí. Max se snaží přežít, Furiosa uprchnout, Joe získat zpátky svůj majetek a Nux oslnit svého zbožňovaného vůdce. Všechny spojuje společný směr jízdy a nezlomná vůle, všichni nevyhnutelně musí přijít do kontaktu jeden s druhým, samozřejmě za vydatné asistence Immortanovy početné tlupy a dalších lačných nájezdníků z pouště.
Na dřeň osekaný děj však v žádném případě není na škodu. Naopak, právě díky tomu se můžeme plně ponořit do vizuálního vyprávění a fantaskního světa, který před námi Miller otevírá. Nikdo nic polopaticky nevysvětluje, všechno pouze vidíme očima postav a následně děláme vlastní závěry. Furiosa nemá jednu ruku, ale rozhodně nás nekrmí srdceryvným příběhem o tom, jak ji ztratila. Immortanovi vojáci jsou bledí a nemocní. Posilují se krevními transfuzemi, živí je ženské mateřské mléko a v zápalu boje si rádi pustí do auta rajský plyn. Při sebevražedných nájezdech berou s sebou na válečnou stezku vůz s bubeníky a kytaristou, kteří je pohánějí stejně, jako dávné bojovníky poháněly válečné rohy.
Celá vyšinutá kultura má svou vnitřní logiku, za kterou jsou hmatatelně cítit odžité roky, které už má ve fiktivním světě za sebou. Šílený svět pak pohání i ty nejméně pomatené k šíleným činům. Při divokém úprku pouští nikdy není nouze o činy lidí, kteří nemají co ztratit a každý svůj úder zasazují tak, jako by měl být jejich poslední. Přesto není Šílený Max ohlušujícím útokem na divákovy smysly. Až překvapivě je honičku neustále kam eskalovat (aniž by přitom ztrácela na přehlednosti) a klidnější pasáže přicházejí jenom proto, aby se film nadechl k dalšímu náporu.
Jednotlivým scénám nechybí napětí a gradace, Miller nás zásobuje oslnivou přehlídkou kaskadérských kousků, z kterých padá brada. Začínáme od prosté střelby z auta na auto, končíme nebezpečnými rvačkami jen pár centimetrů nad ubíhající cestou či vzdušnými souboji na rozhoupaných „anténách“ automobilů. Neustále se zběsile stříhá, aniž by však divák byl připraven o prostorovou orientaci nebo o cokoliv ochuzen. Tady se tvůrci nesnaží střihem zakrýt, že natočili nezáživnou akci, ale naopak s jeho pomocí umocňují krev pumpující těkavý zážitek. Veškeré konfrontace jsou brutální a nemilosrdné. Když má někdo umřít, tak to nečekáte a prostě se to bez ceremonií stane. O to větší napětí panuje, když si osudem žádné z postav nemůžete být nikdy jisti. Celý zážitek pak ještě dále umocňuje naprosto vynikající audiovizuální stránka. Postapokalyptická pustina je zvráceným způsobem krásně barevná a hudební doprovod čím dál výraznějšího Junkieho XL spolu se střihem opravdu dělá z filmu „rockovou operu“, při které se barbaři z budoucnosti na plátně míhají jak nadrogovaní tanečníci v totálně chaotickém, ale přesto nepochopitelně promyšleném baletu.
To všechno navíc není jen prázdná slupka. Je fascinující kousek po kousku odhalovat charaktery a motivaci jednotlivých postav. Nikdy se nedozvíme příliš, avšak kvůli postupnému a nenásilnému dávkování i zdánlivě nenápadné objevování stojí za to. Funguje to z velké části díky vynikajícím hercům, kteří i s minimem slov dokáží přesvědčivě vytvořit dojem životných charakterů s bohatou historií. V podtextu se pak ukrývá souboj ničivého mužského a tvořivého ženského elementu a hledání jejich souladu. Muž zdevastoval matičku zemi, žena se ji snaží znovu zušlechtit. Rozhodně však nejde o žádný černobílý feministický příběh. Furiosa není někdo, kdo by květině neublížil, s holou hlavou mezi ženami vyčnívá. Stejně tak Max nemůže být házen do jednoho pytle s Immortanem, který ženy vnímá jako majetek. A možná je to právě jeho zarputilost, která nakonec bude jazýčkem na vahách.
Verdikt
Šílený Max: Zběsilá cesta je po všech směrem obdivuhodný počin. Sedmdesátiletý režisér, jenž léta točil rodinné filmy navázal s novým představitelem hlavní role na třicet let spící ságu a přivedl k životu akční orgie, o jakých si o polovinu mladší režiséři mohou nechat jen zdát. Všechno je dokonale promyšlené a podřízené viscerálnímu zážitku, který zůstane zadřený pod kůží ještě hodně dlouhou dobu.
PS: Film jsem viděl ve 2D, tak jak to doporučuje sám režisér George Miller.
