Když se před několika měsíci objevila na internetu informace, že si Arnold Schwarzenegger, pro leckoho stále ještě modla akčních snímků, střihne hlavní roli v hororovém (údajně) zombie dramatu Maggie, ihned se vyrojily všemožné spekulace o tom, zda to bude pro pana "mám-biceps-jako-obě-tvoje-stehna-dohromady" to pravé ořechové. Nemělo se totiž jednat o bezmyšlenkovitou krvavou lázeň, kde by ex-guvernér Kalifornie kosil jednoho malátného chodce za druhým, či okusoval lidem krky jako smyslů zbavený Rick Grimes v seriálu The Walking Dead, ale spíše o procítěnou komorní záležitost, jež měla být oproštěna od gejzírů krve, laciných lekaček a všude se povalujících vnitřností.
Doby, kdy akční výplachy dvojice Stallone & Schwarzenegger vydělávaly závratné sumy, jsou dávno pryč. To však neznamená, že by se oba borci měli na stará kolena přeorientovat nutně jiným směrem. Nemusí přece pršet, hlavně když kape. Část divácké obce i dnes dozajista ocení každý závan akční nostalgie, obzvláště od zmíněných dvou hereckých legend. Na druhou stranu neuškodí občas si odskočit k z hlediska charakteru odlišné produkci a vyzkoušet si něco krapet jiného. Arnold si očividně potřeboval po vlažně přijaté Konečné, Sabotáži a koneckonců i třetích Expendables trošku odfouknout od všech těch oldschoolových stříleček a ponurá pocitovka Maggie mu k tomu poskytovala dostatek prostoru.
Premisa snímku je velice prostá. Arnie si střihnul otce od rodiny, jehož nejstarší dcera z prvního manželství (s tváří Abigail Breslin) byla nakažena zhoubným virem necroambulist. Ten právě devastuje lidskou rasu všude v Americe a má za následek nevratnou přeměnu lidské bytosti v maso-chtivou bestii, jakou mít doma určitě nechcete. Transformace se však neděje v řádu hodin nebo dní, jak jsme zvyklí třeba z The Walking Dead, ale trvá několik týdnu (zhruba 6-8), což celý koncept činní nadmíru zajímavým a odchod člověka o to víc procítěným a často i bolestivým – jak fyzicky, tak psychicky. Tento předpoklad otevřel tvůrcům pestrou paletu motivů, s nimiž se mohli v rámci vyprávění popasovat. Některé využili dostatečně – například konfrontace dívky s vrstevníky, poslední rande, návštěvy lékaře – jiné trošku vyšuměly – proces odvodu nakažených, případně samotná proměna (vnitřní i vnější).
Nevyhnutelná přeměna směřující k tragickému konci navíc otevírá řadu morálních, etických či společenských otázek (analogií s dnešním světem lze nalézt desítky). Nakažení jsou přece stále ještě myslící a cítící lidé – mělo by se s nimi tudíž také tak zacházet – ale současně představují i nevyhnutelnou budoucí hrozbu, s níž je třeba počítat. Současně, což platí i pro hlavního hrdinu, je třeba myslet na to, jakým způsobem se člověk hodlá popasovat s momentem, kdy se jeho/její milovaná/ý změní v agresivní kreaturu. Případně se nabízí problematika osobní zodpovědnosti, neboť nekritické popírání skutečnosti může vést k tragédii ještě větších rozměrů – snaha o záchranu beznadějné situace může snadno vyústit kupříkladu ve zranění a ztrátu jiné blízké osoby, což bylo ve filmu zachyceno pnutím ve vztahu otce Maggie a jeho druhé manželky, s níž má dvě malé děti. Perspektiva nevlastní matky Maggie se tak do určité míry liší, jelikož chce především a zcela pochopitelně ochránit "zdravou" část rodiny.
Potenciální diváci by se vzhledem k obsahu, charakteru i směřování pochmurného dramatu režiséra Henryho Hobsona měli připravit na to, že se jedná v prvé řadě o melancholický, depresivní a z hlediska tempa extrémně pomalý snímek. Vlastně by se dalo říci, že obsah naprosto souzní s formou, neboť těch 6-8 týdnů, kdy sledujete, jak vaše dítě umírá, musí být v každé vteřině nekonečně dlouhých (a paradoxně při pohledu zpět nepříjemně krátkých). Dialogů je překvapivě málo a některé scény opravdu působí kostrbatě a nerozhodně. Dynamizujícím prvkem vyprávění jsou pak pasáže, v nichž se otec "vzpírá osudu" a zejména scény, kdy dění sledujeme očima nakažené dcery. Poslední třetina, včetně emočně nejnabitější scénky, v níž se Maggie znovu sejde se svými přáteli, představuje bezesporu nejvýživnější část filmu, leč onen náboj získává právě i s ohledem na předchozí dění.
Arnold zřejmě charakterním hercem nikdy nebude, ale dialogově relativně skromnou úlohu otce loučícího se se svoji dcerou zvládnul se ctí. Občas to sice působí dojmem, jak kdyby se jednotlivé linky učil foneticky nazpaměť, nicméně rozhodně nezklamal. Nesnažil se hrát něco, co by k němu nepasovalo, tudíž po většinu času působí přirozeným dojmem. Někdy lépe – jako ve scéně v kuchyni, kdy se s Maggie naposled společně zasmějí (komediální talent holt nezapře) – jindy trošku těžkopádně, což však k němu asi neodmyslitelně patří. Bohužel, scenáristé se totálně vyflákli, i když snímku by to významně pomohlo, na nějaké hlubší zkoumání charakterů, a to je obrovská škoda. Za prvé se mohla vypustit některá hluchá místa, v nichž pozorujeme nicnedělání hlavních hrdinů (ne všechna, jen pár). Za druhé by se dal lépe postihnout vnitřní zápas s nepříjemnou pravdou o blížícím se konci v hlavách obou hlavních protagonistů. A za třetí by propracovanější charaktery dopomohly k lepšímu uchopení intimního pouta mezi otcem a dcerou. Takhle se místy pouze klouže po povrchu, i když hlubší sonda se nabízí.
Někteří z diváků – a dost možná většina – kategoricky odmítnou koncept málomluvného, neakčního a zasmušilého Arnolda, jenž se v krajině zahalené dýmem a tmavými filtry snaží bez hlubšího filosofování, ale s dostatkem emocí přestát těžkou osobní chvilku s vědomím, že bolestivý konec se nezadržitelně blíží. Druhá část obecenstva, k níž se řadím i já, se naopak ztotožní s některou z postav a nechá se unášet na vlnách bezmoci a působivé šedi ve snímku, který sice nikam nechvátá, ale rovněž si taky na nic nehraje. Není krokem (či snad skokem) vpřed, spíše mírně nadstandardním úkrokem do strany. Z tématu se dalo bezpochyby vytřískat mnohem víc, ale i tak se Maggie prezentuje jako solidní festivalová pocitovka, jež má tu správně zachmuřelou atmosféru, zajímavou premisu, hlavně v poslední třetině opravdu živé emoce, vynikající Abigail Breslin a charismatického Schwarzeneggera. Za mě, i když pravděpodobně trošku proti proudu, palec nahoru!
P.S.: S hororem to nemá nic moc společného.
