Pokud jste v posledním roce alespoň letmo sledovali zahraniční filmové servery, tak jste pravděpodobně seznámeni s takřka hysterickým nadšením okolo nezávislého hororu Neutečeš (It Follows). Leccos naznačila už jeho premiéra loni v Cannes, na scéně ne zrovna typické pro první promítání amerického hororu. Málokdo ale očekával, že si film během koloběhu podzimními festivaly okamžitě vybuduje pověst jednoho z nejlepších zástupců svého žánru od počátku století. Kdo by to kdy řekl do filmu, jehož ústřední zápletka se točí okolo předávání démonické kletby sexem?
Jedním z lidí zatažených do řetězce je i teenagerka Jay (Maika Monroe), jejíž příjemné rande s mysteriózním mladíkem skončí zcela nedobrovolně na opuštěném parkovišti, kde jí jsou poprvé vysvětlena křehká pravidla kletby. Vyspi se s někým dalším nebo zemřeš. Zní to jako zápletka céčkové vyvražďovačky, kterou byste si před patnácti lety půjčili z videopůjčovny jen kvůli atraktivnímu přebalu. Režisér David Robert Mitchell se však nesnižuje k pomrkávání na stupidnost zápletky nebo prorážení čtvrté zdi. Neutečeš je místo toho vynikající poctou hororům osmdesátých let, především pak vrcholné tvorbě Johna Carpentera.
Už od prvního nahození synťáků z hudební dílny Disasterpeace (hráči budou znát jeho kouzelný soundtrack k FEZ) a úvodního kamerového přejezdu na předměstí budete mít pocit, že by za keřem měl číhat Michael Myers. A přesto, že je z mobilních telefonů a počítačů jasné, že se film odehrává v současnosti, stylizace je úmyslně subtilní a nostalgická. Rozhodně se nedočkáte scény googlování historie sexuální kletby nebo obvykle trapných odkazů na sociální sítě. Nejasné časové zasazení dává filmu společně s lokacemi rozbouraného Detroitu zcela jedinečně ospalou atmosféru. O to silněji se pak zrychluje krevní tep, když nastane čas strašení.
Jakkoliv to z předchozího odstavce mohlo vyznít, že se Neutečeš rochní spíš ve vlastní stylizaci, než v hororových scénách, tak tomu tak rozhodně není. Především první zkušenosti hlavní hrdinky s kletbou patří k tomu nejstrašidelnějšímu, co letos (nebo kterýkoliv jiný rok) v kině uvidíte. Mitchell ví, kdy šponovat atmosféru dlouhým, nestřiženým záběrem a jak precizně načasovat lekačku. Těch ve filmu není mnoho, ale jsou vždy fantasticky vystavěné a nikdy nepůsobí zbytečně. Snad jen plážová epizoda je jedním z mála momentů, kdy faktor strachu nevzlétne tak vysoko, jak bychom si přáli, a film na okamžik upadá do vod campového pobavení.
I v momentech zaváhání se ale můžete spolehnout, že váš zájem o děj udrží skvělá ústřední parta středoškolských přátel. Zvládnout vybudovat sympatie ke skupině floutků ze střední není zrovna častým úkazem ve většině teenagerských hororů, Neutečeš se to však bez větších potíží daří. Především obsazení Maiky Monroe do hlavní role bylo absolutní castingovou trefou. V roli Jay vždy dokáže strefit tu správnou rovnováhu mezi nevinností, zranitelností a nečekanou zákeřností. Je poměrně zajímavé sledovat, jak se Mitchellovi daří prodat přátelskou chemii mezi charaktery jen na bázi několika dialogů, aniž by blíže odhaloval jejich motivace nebo úlohu v příběhu. Jinými slovy, představuje grupu uvěřitelných postav, o nichž toho příliš nevíme, ale stejně na nich celý příběh bez problémů stojí.
Přestože základní synopse vyvolává zvědavost už v textové podobě, vážná tvář filmu může leckoho zaskočit. Kdo od něj čeká sebeshazující žánrovou parodii po vzoru zapomenutých Hadů v letadle, bude mít po odchodu ze sálu jistě chuť se ještě zastavit na pokladně, jestli mu čistě náhodou nechtějí vrátit peníze. Neutečeš je místo toho nádherným návratem do dob, kdy mainstreamovému hororovému průmyslu nevládly found footage a „gimmick“ filmy. Není však jen nostalgickým výletem s dunivým soundtrackem, ale i plnokrevným, kompetentním hororem, který vás přesvědčí, že i obyčejná chodba střední školy ještě stále může být děsivým místem. A co teprve bazén...
Verdikt
Neutečeš je zcela jistě jedním z nejlepších hororů posledních let. David Robert Mitchell zvládá efektivně natahovat napětí a po vzoru Jamese Wana úsporně pracovat s každou lekačkou. Zároveň ani na okamžik neustoupí od pohlcující osmdesátkové atmosféry. Ani v nejmenším se nenechte odradit očekávanou divnou reakcí ze strany českého publika. Zhlédnutí této pecky v kině bude stát i za cenu poslouchání nevhodného smíchu v sále.
