Neill Blomkamp zazářil se svojí celovečerní prvotinou Distrikt 9, ve které navzdory minimálnímu rozpočtu nabídl přesvědčivé roboty a mimozemšťany a na nováčka skutečně povedenou akci. Film disponoval netradičním hrdinou, sociálním komentářem a ohromnou porcí zábavy, a tak se od mladého tvůrce očekávaly velké věci. Jeho druhý snímek, Elysium, však na výbornou zopakoval už jen vizuál a dobrou akci, ambicióznímu námětu podkopal nohy nedomrlý scénář a naivní poselství o tom, jak by se zlí bohatí měli s hodnými chudáčky podělit o své blaho. V případě Chappieho se o něco snížila divácká očekávání, ale naštěstí i Blomkampova snaha o hlubokomyslnou výpověď, a tak jde v součtu o hodně příjemnou podívanou.
Děj je zasazený do blízké budoucnosti, avšak v Blomkampově třetím snímku se filmový svět liší od toho našeho asi nejméně. Vlastně jenom v "maličkostech". Jihoafrický Johannesburg je tu vykreslen téměř jako válečná zóna, kterou se však postupně daří strážcům zákona dostat pod kontrolu, protože jejich řady rozšířili robotičtí kolegové. Ti jsou vysoce přesní, částečně neprůstřelní a ve víru boje vždy s ocelově chladnou hlavou hledají to nejlogičtější řešení situace.
Přímočarý chod dějin naruší tři rozdílné hybné síly. Mladý vývojář Deon (Dev Patel) se snaží dokončit umělou inteligenci, která by si uvědomovala sebe sama, voják ze staré školy, Vincent Moore (Hugh Jackman), naopak lobuje za to, aby byly autonomní stroje nahrazeny jeho dálkově pilotovanými drony. Gangsteři Ninja (Ninja) a Yolandi (Yo-Landi Visser) jsou potom ochotní udělat všechno proto, aby ve městě neprodyšně střeženém roboty zdárně ukradli pořádný balík a vykoupili se tak ze spárů jisté smrti. Klíčem k úspěchu se pro všechny tři (čtyři) má stát robot Chappie (Charlto Copley).
Ten přitom není pouhým katalyzátorem lidských příběhů. Je to skutečný hlavní hrdina celého filmu, který se dovede stát pánem osudu svého i lidí kolem sebe. Přeměna nepopsaného listu v ucelenou osobnost je hlavní náplní většiny snímku a Blomkamp se naštěstí nesnažil vůbec krotit a jakkoliv svoji vizi učesat. Postupně sledujeme Chappieho, jak se z ustrašeného štěňátka mění v teenagera, jenž chce zapadnout do kolektivu, a konečně v ochránce svojí „rodiny“, který už si vypěstoval určité hodnoty, ale dokáže je s těžkým srdcem ohýbat, pokud je to nezbytné pro zachování života jeho či jeho blízkých.
Bouřlivě se v něm tříští naivní idealismus stvořitele Deona, mateřská něha křehké gangsterky Yolandi, drsný pragmatismus chybujícího patriarchy Ninji a také čirá zášť, která mokvá z ublíženého egoisty Vincenta. To všechno je podáno s velikým smyslem pro humor a beze strachu z upřímného sentimentu. Věčně naspeedovaný Ninja z Chappieho vychovává "hustého gangstu", jak z nejtrapnějšího hiphopového videoklipu a robotovy občasné morální zábrany obchází pomocí medových lží - auta se nekradou, ale ve skutečnosti zabavují hnusným zlodějům. Po tvrdé šichtě si pak plecháč s chutí zaleze s Yolandi pod peřinku a nechá ji skřítčím hláskem předčítat pohádky a vyprávět o tom, kam jdou po smrti robotí dušičky.
Když se to všechno vysloví nahlas, zní to jako slušný úlet a to je ještě třeba připočítat šmoulí rave kapely Die Antwoord (ve filmu její členové hrají Ninju a Yolandi), který Chappieho doprovází. Blomkamp ale příběh robota, jenž poznává svět, míchá s tvrdou akcí a přímočarým, až béčkovým dějem, takže je od počátku zřejmé, že s snímek chce na všech frontách bavit a nehodlá si dělat hlavu s tím, že zdánlivě nesourodý mix nemusí části publika sednout. V pozadí sice lze sledovat určité vzepětí nejnižších vrstev proti policejnímu státu a dojde na nenápadné filosofování o stvoření života, ale jde čistě o dobarvení děje, hlubší motivy se necpou do popředí.
Poplatnost zábavnosti ilustruje i hlavní záporák Vincent. Tradiční představitel klaďasů, vystřihl výbornou karikaturu nejistých macho mužů, když si nechal narůst odpornou deku, natáhl khaki kraťasy a s ublíženeckým prskáním čeká na to, až bude moct nakopnout svůj chodící tank a všem předvést, jaký je borec. Vlastním akčním scénám pak nechybí brutalita, která balancuje na hraně nepříjemně realistického dramatu (to posiluje Chappieho emocionální cestu) a antické gladiátorské show, jež ví, že publikum chce především vidět krev. Blomkamp umě kombinuje dokumentaristickou bezprostřednost a opulentní velkofilmové záběry, aby diváky vždy maximálně vtáhl do děje, uchvátil všechny jejich smysl a ještě za každých okolností nabídl perfektní přehled.
Neill navíc opět dovedl k dokonalosti digitální triky. Po celou dobu jsem na plátně sledoval jednoduše živého robota, kterého společnými silami přivedli k životu mágové z Wety a vždy zapálený Sharlto Copley. Je úplně jedno, jestli Chappie zrovna má být akční bůh nebo robůtek roztomilejší než Wall-E s Číslem 5 dohromady, pokaždé to funguje přesně tak, jak má.
Verdikt
Chappie je přímočará akční sci-fi komedie, která nechodí kolem horké kaše a otevřeně se přiznává k tomu, že chce bavit svoje tvůrce i diváky. Jednoduchý příběh má především servírovat přestřelky, legrácky a k technické dokonalosti dotaženého robota, který se nebojí ukázat, že na roztomilost a něhu nemají monopol rodinné filmy, ale je pro ně místo i v eRkovém výplachu z jemně futuristického ghetta.
