Matrix je obecně uznávaný jako jeden z filmových milníků. Na všechny další snímky sourozenců Wachowských už se názory diváků hrubě rozcházejí. Sám mám rád akční momenty z pokračování Matrixu, obdivuji ambice Atlasu mraků a vyloženě si užívám vizuálně opulentního Speed Racera. Jupiter vychází mě v trailerech nikdy nedokázal strhnout, ale byl jsem na něj zvědavý a připravený mu dát šanci. Nu, snímku rozhodně nejde upřít, že nenudí, a že má odvahu cpát na plátno neuvěřitelné věci. Bohužel, často ne ve zrovna pozitivním slova smyslu.
Už od začátku do nás Jupiter Ascending hustí kvanta nadbytečných informací. Hlavní hrdinka (Mila Kunis) je dcerou ruské imigrantky, žije s matkou a tetou, bez otce, živí se uklízením a má nulové vyhlídky na budoucnost. To je všechno, co o Jupiter Jones potřebujeme v úvodu vědět, avšak Wachowští nám hned zkraje předkládají podrobnosti o tom, jak se seznámili rodiče, jak otec umřel a matka cestovala do Spojených států. Následuje epizoda o tom, jak se Jupiter snaží našetřit na teleskop podobný tomu, jaký vlastnil otec, i když otce nikdy nepoznala a zmíněný teleskop nikdy neviděla. Vydělat má na něj darováním vlastních vajíček a její bratranec se jí přitom snaží ošidit.
Podobných detailů, které dobarvují obrovský a naprosto šílený svět, je ve filmu nepřeberné množství a částečně se jimi daří zakrýt skutečnost, že vlastní dějová linie je poměrně triviální. Ve vesmíru nežijeme sami a ve skutečnosti jsme jen průmyslovou komoditou v životech daleko vyspělejších bytostí. Na Zemi si dělají nároky tři sourozenci z rodu Abrasaxů. Nejstarší Balem (Eddie Redmayne) s námi nemá vůbec hezké úmysly, ale nemůže je realizovat, dokud nezlikviduje Jupiter, která je z jistých důvodů legitimní dědičkou naší planety. Balemovi zabijáci ji pronásledují napříč známým i neznámým vesmírem, avšak naštěstí má na své straně Cainea Wise (Channing Tatum), geneticky vyšlechtěného žoldáka kříženého se psem, který má za úkol nic netušící pozemskou královnu ochraňovat.
Každá další scéna odhaluje nepřeberné množství nápadů. Všichni mimozemšťané vypadají jinak, všechny planety odhalují unikátní faunu, floru i architekturu. Hned v úvodní akční scéně se pronásledovatelé Jupiter utkají s Cainem za pomoci celé řady futuristických zbraní a pomůcek, mezi kterými vyčnívají ochráncovy antigravitační boty, s jejichž pomocí Tatum neustále klouže vzduchem a může nám tak nabídnout poměrně unikátní akční scény. Pohled na „bruslícího“ Cainea připomíná snad nějakou japonskou mangu, ale rozhodně ne typické západní sci-fi. I vesmírné lodě jsou poměrně atypické - jedná se o shluk oddělených segmentů, které se za letu elegantně přeskupují.
Originální dispozice ale samy o sobě dobré akční scény nedělají. I když je většina honiček a přestřelek už z podstaty věci vytvořená z větší části digitálně, jsou vesměs poměrně nepřehledné a ani nepřinášejí naprosto nic hodného zapamatování. Kam se ztratili Wachowští, kteří v předchozích filmech vyráželi s akcí dech? Nepomáhá samozřejmě ani to, že oba dva hrdinové jsou nezajímaví a za celou dobu mě film nedokázal ničím přesvědčit, že by mi na nich mělo záležet.
Jupiter neustále klopýtá z problému do problému a někdo ji musí tahat z bryndy, většinou Caine. Největší překážkou, která před ní leží, je překonání touhy po lepším životě. Pokud obětuje vlastní štěstí ve jménu sedmi miliard pozemšťanů, pak třikrát hurá, její hrdinský status je potvrzen. Channingův ochránce se celou dobu mračí, naznačuje, že má temnou minulost, střílí a klouže na antigravitačních bruslích. Hlavním záporákem filmu jsou zřejmě politika, úřady a hamižnost, ale když se všechno špatné vtělí do štíhlé tělesné schránky Eddieho Redmaynea, o moc výraznější to není. Balem Abrasax se po většinu filmu vůbec neukáže, a když konečně v závěru dorazí, střídavě chrčivě šeptá a hystericky vřeští, protože měl před pár staletími problémy s maminkou.
Vyprávění nás vleče z lokace do lokace, které jsou od sebe naprosto odtržené, a i když se je vždy čím kochat, pitoreskní výjevy nikdy nedovedou sloužit vlastnímu příběhu. Již zmiňovaná akce se střídá s nekonečnou expozicí, kdy někdo stojí a vykládá vykulené Mile Kunis o fungování vesmíru. O charakterech se dozvídáme jen naprosté minimum, hlavně že víme, jak to tenkrát bylo s dinosaury.
Celý bizarní svět se navíc bere dost vážně. Zhruba v polovině filmu se objeví scéna, ve které Jupiter běhá po vesmírných úřadech a shání „razítko“. Sice to celé nedává příliš velký smysl (prastaré technologie, které mimozemšťané používají atd.), ale celá sekvence má jedinečnou energii, kouzlo a smysl pro humor. Po zbytek filmu se na nás kaboní obří mluvící ještěři a zázračné stroje dovedou pomocí nožů a pilek z člověka vypreparovat jeho životní energii. Už jen špetka nadhledu by obdobným elementům neskutečně prospěla, ale jaksi se jí nedostává. Mluvit o tom, že Caine s Jupiter se asi po dvou pohledech šíleně milují, asi ani nemá smysl.
Verdikt
Jupiter vychází je svým způsobem obdivuhodný počin. Wachowští musejí být naprostí kouzelníci, když opatrné hollywoodské bosse přesvědčili o tom, aby jim dali 200 milionů dolarů na vesmírnou pohádku o ruské princezně a jejím věrném psím ochránci. Na plátně se jim podařilo vytvořit rozmanitý svět, plný roztodivných planet, mimozemských ras a intergalaktických pravidel, které během dvou hodin dovedou poměrně spolehlivě zaplnit vaše smysly. Ten svět nám ale ukazují zbytečně detailně, aniž by přitom vyprávěli poutavý příběh, představili jedinou nosnou postavu nebo natočili vzrušující akční scénu. Celé je to prostě nebetyčný omyl. Krásný, úctyhodný, ale pořád omyl.
