Roland Emmerich se do povědomí diváků zapsal katastrofickými dramaty. A pokud točil něco jiného, byly ty filmy alespoň katastrofálně špatné. V jeho kinematografii totiž kromě 2012 nebo Dne poté najdeme i historické drama z války o nezávislost Patriot s Melem Gibsonem. Nebo také 10 000 B.C., které už si na něco jako „historickou hodnověrnost“ ani nesnažilo hrát, jen aby se režisér mohl libovolně vyřádit v tom, co mu jde nejlépe: V davových scénách, monumentální akci a dostatku CGI. Jeho novinka Anonym je na tom (navzdory svému námětu) v historickém kontextu lépe.
Kolem každé oslavované osobnosti koluje slušná řádka legend a konspiračních teorií. A William Shakespeare, nejspíše nejznámější dramatik vůbec, není výjimkou. Konspiranti předkládají vcelku přesvědčivé důkazy o tom, že oslavované hry nemohl napsat syn negramotného kupce, později herec, který v životě nevytáhl paty z rodné Anglie. Skutečným autorem mohl být šlechtic, který se ke svému dílu nemohl oficiálně přihlásit, neboť navzdory osvícenské vládě královny Alžběty I. bylo divadlo ve vyšších kruzích stále považováno za zábavu pro lůzu.
Kdo napsal Shakespearovy hry?
Ve filmu se nám jako skutečný autor Hamleta a Richarda III. představuje Edward de Vere, vévoda z Oxfordu. Snílek spoutaný konvencemi, které mu ale nezabrání v tom, aby si udržel ideály. Tenhle naivní přístup se mu možná zle vrátí, ale bez něj by si nedokázal udržet zdravý rozum. Prostřednictvím svých her, a podobenství v nich, vyzývá k boji své protivníky. Co je jádrem konfliktu? Nic menšího než následnictví trůnu.
Oxford věří, že ve slově je síla, která může pomoci zmanipulovat dav a tak se obrátí na dramatika Bena Jonsona, aby nechal hrát jeho hry pod svým jménem. Ten, nejen z profesionální cti, odmítne. Ovšem jeho přítel, věčně opilý, negramotný herec Will Shakespeare nikoliv. Celá tahle zápletka je pouze základní kostrou, na kterou se nabalují další a další intriky a pochybné vztahy dalších představitelů. Celé by to zkrátka vystačilo přinejmenším na celou jednu sérii seriálu Tudorovci.
Scénárista John Orloff (Síla srdce, Legenda o sovích strážcích) si ale s tématem nezadal a pojal jej celkem srozumitelně, takže ty intriky a dohady nenudí a pozornému diváku nebude dělat problémy se po chvíli zorientovat. Tam, kde to scénárista zvládá, režisér ovšem trošku pokulhává: Časté flashbacky jsou, aspoň zpočátku, dost zavádějící a matoucí. Emmerich je nijak výrazněji neodděluje a například herec, který ztvárňuje mladého Edwarda de Vere, je velice podobný jiné důležité postavě. Jediným záchytným bodem tak zpočátku je královna Alžběta, kterou si s nikým jiným zajisté nespletete.
Emmericha podrželi herci
Herecká sestava, v čele s Rhysem Ifansem, je skvěle seskládaná všeobecně. Ifanse bude většina našich čtenářů znát především jako padoucha Lizarda z chystaného Spider-Mana a v Anonymovi opět potvrzuje, že jde skvělou volbu. Jakmile se objeví na plátně, strhává na sebe veškerou pozornost a své postavě dokonale rozumí. Edward De Vere v jeho podání není pouze další intrikující figurka, ale snílek, který skutečně žije pouze skrz své hry. Výborný je i Sebastian Armesto (Tudorovci) coby neúspěšný dramatik Ben Johnson – jediný kdo mohl pravého autora „Shakespearových“ her docenit. Na hraběte De Vere stejnou měrou žárlí, jako ho obdivuje.
Dvou verzí Královny Alžběty I. se ujaly skutečná matka s dcerou – britské herečky Vanessa Redgrave (Dopisy Julii) a Joely Richardson (brzy se objeví ve Fincherově Girl with the Dragon tatoo). Jedna ji dle očekávání ztvárňuje jako vznešenou, ač stárnoucí, královnu a druhá jako mladou ženu, která navzdory své „panenské“ pověsti byla přeci jen … žena. David Thewlis (Lupin z Harryho Pottera) by zde měl působit jako nemesis hlavního hrdiny, ale i on je vlastně jen obětí všudypřítomných intrik. Na první dojem nepůsobí nijak démonicky, ale spíš politováníhodně. Ovšem i to může být jen maska. Právě tyhle protiklady dělají z dobře napsaných a zahraných postav ty, které vás budou jako diváka zajímat víc, než kdyby byly černobíle rozškatulkované na „zlé“ a „hodné“. Každá z nich si nese temné tajemství a v určitých pasážích je až dech beroucí je odhalovat s nimi.
Roland Emmerich se zkrátka oprostil od svých laciných hlášek a až nečekaně pevnou rukou vede solidní herecké obsazení k jistým výkonům. S vrstevnatostí scénáře si možná nedokáže poradit úplně ideálně, ale vzhledem k jeho předchozí reputaci jde o solidní výkon, který stačí na to, aby filmu dodal napětí a gradaci. Jistých neduhů z minulosti se ale Emmerich zbavit nedokázal. Jeho pompézní výprava je sice místy opravdu působivá, ale často zbytečně odvádí pozornost od toho, co se ve filmu děje. Režisér si zřejmě neuvědomuje, že netočí další ze svých destruktivních opusů, ale komorní drama několika postav, jejichž život provázejí intriky. Ačkoliv po dvaceti letech výbuchů se držel zpátky úctyhodně, to se musí nechat.
Verdikt
Anonym je svižné konspirační drama, které naštěstí není tak složité, jak se tváří, a má šanci vás strhnout i když nepatříte mezi Antistratfordovce (zastánce názoru, že Shakespeare není autorem díla, jež mu je přisuzováno). Výprava je sice občas zbytečně přeplácaná a košatý děj by mohl být malinko přehlednější, ale jinak se Emmerichovi, především díky skvělým hercům, podařilo natočit velice příjemný film, který toho ve spoustě ohledech řekne o Shakespearových hrách víc, než jejich sebelepší nastudování a rozbor.
