O málokterém nezávislém filmu se loni mluvilo více než o hudebním dramatu Whiplash. To prolétlo festivalové přehlídky od Sundance až do Toronta a nechávalo za sebou spoušť extatických ohlasů. Od příběhu talentovaného bubeníka Andrewa (Miles Teller) a jeho vztahu s tyranským vedoucím školní jazzové kapely Fletcherem (J.K. Simmons), se daly už podle trailerů čekat minimálně špičkové herecké výkony a neskutečně intenzivní scény, kdy si Fletcher na mladíkovi vylévá svůj vztek. Výsledek je ale mnohem víc než dvouhodinovým karnevalem křiku a slz. Whiplash je v každém ohledu nesmírně precizní a promyšlená podívaná, která překvapí svým upřímným sdělením a technickou brilancí.
Mladí bubeníci to nemají lehké. Andrew věří, že pokud nebude stát za nic, tak přinejhorším skončí v rockové kapele (nebo to má alespoň napsané na své bicí soupravě). Studiem na nejprestižnější hudební škole v Americe ale zatím míří podstatně výše. To až do momentu, kdy se střetne s nekompromisním učitelem Fletcherem, jehož životní filozofie mu velí, že pokud nebude na soupravě bubeníkova krev, tak zkrátka nehrál dost dobře.
Jak Miles Teller, tak J.K. Simmons zde předvádějí ve svých rolích svůj kariérní vrchol. Teller je zde vynikající jako přehnaně ambiciózní, ale neuvěřitelně zapálený klučina, jemuž nedělá problém při cestě nahoru kašlat i na přítelkyni Nicole (Melissa Benoist). Především je to ale vítaný odchod od jeho klasické, trochu unavené polohy ukecaného vtipálka z jeho posledních zhruba tří filmů. Skvělým protipólem je mu Simmonsův Fletcher. Bývalý J. Jonah Jameson ze Spidermana svou roli zcela ovládl a zaslouženě za ní ke konci února bude brát Oscara. Jeho autoritativní, skoro až diktátorský učitel jazzu navíc díky výbornému scénáři není jen plochým, jednotvárným zmetkem, jehož úhlavním cílem by bylo Andrewa přivést k sebevraždě.
Vyostřený osobnostní souboj mezi Andrewem a Fletcherem je nejčastěji vyjadřován skrz každodenní zkoušky jazzové kapely. Nejen, že jsou tyto sekvence zkušeně natočené a ještě lépe sestříhané, ale zároveň by se na nich dalo vyučovat filmové napětí. I když se toho zrovna příliš neděje, tak už jen ze Simmonsovy prezence na plátně vám bude nepříjemně. Dlouhé a nervozitou přeplněné zkoušení skladeb jako jsou titulní Whiplash nebo Caravan zdánlivě nemá konce a k vypuštění napětí nedochází ani při střihu do další scény. Simmons sice sem tam někoho utře homofobním nebo rasistickým vtípkem, ale kromě toho Whiplash moc diváckého oddechu nenabízí.
Whiplash je jedním z těch filmů, ve kterém všechny příběhové a tvůrčí elementy už při prvním sledování zkrátka sedí. I na vedlejší kolej odsunutý vztah Andrewa s Nicole nabízí víc romantického jiskření, než kolik stihl za dvě hodiny vypotit Ansel Elgort v Hvězdy nám nepřály. Ve Whiplash je mnoho podobných subalterních linek, které se ale dočkají slušného propracování a uspokojivého konce, zatímco se scénář soustřeďuje primárně na emocionální souboj Tellera se Simmonsem. Ten konkluduje vyhrocenou a neuvěřitelně uspokojující hudební sekvencí. Režisér Damien Chazelle devadesát minut konstantně udržuje a natahuje napětí jako šev u kšand, aby ho posléze vypustil během nezapomenutelného a překvapivého závěru.
Právě závěrečný akt je tím, co povyšuje Whiplash ze statutu skvělého nezávislého dramatu do budoucí klasiky. Nabízí totiž velmi inspirující, ale přitom dost neotřelé a rozhodně ne univerzálně přijatelné sdělení o dnešní době, které na diváky může fungovat oběma směry. Motivace a psychologie postav jsou protočeny takovým způsobem, že to v kontextu předchozího dění působí neskutečně svěže a jen to podepisuje výjimečnost uplynulé hodiny a půl.
Verdikt
Americký hype potvrzen. Whiplash je neuvěřitelně napínavým hudebním dramatem-hororem, při němž vám bude úzko při scénách pouhého zkoušení jazzové skladby, a jehož silné vyústění posílá mnohem zajímavější zprávu než libovolný životopis legendárního hudebníka. K tomu si přičtěte kvalitní herce, přesnou režii intimních i velkolepých hudebních scén nebo špičkový soundtrack. Whiplash je tak jedním z nejlepších hudebních filmů posledních let, a to především proto, že v jádru vůbec není o hudbě.
