Spiritistická deska Ouija je sice celkem standardní rekvizitou moderních hororových filmů, ale práva na její stolní verzi stále vlastní hračkový konglomerát Hasbro. Stejně jako v případě Transformerů a Bitevní lodi jsme se tak dočkali prvního „oficiálního“ filmu o této (spíše za oceánem) populární deskové hře. Výsledkem je zcela nestrhující a nesnesitelně přízemní horor, který snad nemůže vystrašit nikoho pod deset let.

Zápletka je očekávaně béčková. Když si jedna dospívající slečna začne hrát s deskou sama, skončí velice rychle mrtvá a její přátelé v čele s  nejlepší kamarádkou Laine (Olivia Cooke) se rozhodnou vypátrat okolnosti její náhlé smrti. Už po čtení této velice protřelé hororové zápletky je jasné, jakou věkovou kategorii diváků chtěli producenti filmu nalákat nejvíce. I na generaci odchovanou hloupými, ale alespoň v některých momentech děsivými duchařinami, jako Paranormal Activity, je však Ouija absolutně nenápaditá a fádní. Neobsahuje totiž ani jediný prvek, moment nebo příběhový zvrat, který by jakkoliv vybočil z žánrového průměru.

Předtitulková sekvence se smrtí postradatelné blondýny ještě navnadí na další dění, ale jakmile začneme sledovat počátky vyšetřování jejího úmrtí, tak se vývoj příběhu zasekne na místě na celou hodinu stopáže. Proběhne sice pár předvídatelných úmrtí, ale týká se to přesně těch postav, které doposud sloužily jen jako výplň prostoru na plátně. Nejen, že vám jejich smrti budou ukradené, ale ještě ani nejsou nijak mimořádně zajímavě provedené a natočené. I v momentech, kdy by Ouija mohla uspokojit aspoň základní divácké požadavky na horor, ji ale drží zpět striktní rating PG-13. Na žádné překvapivé a krvavé provedení vražd se tedy netěšte.

Na úroveň sledovatelnosti povyšují film scény samotné hry s Ouija deskou. Dočkáme se zhruba tří a každá z nich je celkem slušně natočená a vygradovaná. Z režijního hlediska nic mimořádného, ale oproti marné snaze vyvolat atmosféru ve zbytku filmu, působí scény vyvolávání duchů jako zjevení. Stejně je ale humorná představa, že například Wanovo Insidious mělo stejný rating, ale dokázalo vystrašit s mnohem větší intenzitou a režijním umem. Oproti tomu působí Ouija vyloženě vykastrovaným dojmem. Jako filmový destilát ostatních hororů, který se snaží za každou cenu neurazit.

A to se mu vlastně jistým způsobem i daří. Ouija obsahuje pár velmi jemně strašidelných scén, pár očekávatelných lekaček, pár náhodných smrtí, a po skončení titulků už si pravděpodobně nikdo nevzpomene, jak to vlastně dopadlo. Pro film s takto nízkým tvůrčím vkladem, jehož jedinou skutečnou sílou, je síla značky, to není až taková prohra. Zvlášť pokud jako Ouija vydělá 50 milionů při pětimilionovém rozpočtu, a diváci na něj budou za dva roky připraveni jít znovu. Hlavně aby byl zachován status quo.

Verdikt

Ouija je veskrze průměrná duchařina, bez jediného skutečně zajímavého elementu. Vystavění celého filmu pouze na jedné stolní hře, se opět projevilo jako špatný nápad, zvlášť pokud je to tak často používané hororové klišé jako ústřední spiritistická deska. Alespoň, že z nudy občas vytrhnou solidně vygradované scény kolektivní hry s deskou a poměrně sympatické obsazení. Vstup povolen ale pouze těm největším fanouškům Olivie Cooke (Bates Motel, The Signal).