Život vás občas překvapí. Mně (jakožto milovníkovi anglicky mluvených velkofilmů) se to stalo ve chvíli, když jsem si uvědomil, že jsem si ze všech dosavadních podzimních premiér nejvíc užil Divoké historky. Nenápadnou černou komedii z Argentiny, produkovanou Pedrem Almodóvarem. Následovaly sice další vynikající filmy, jako Zmizelá nebo Škatuláci, ale to už je jiná pohádka.
Divoké historky jsou sbírkou šesti kratších povídek, které ale všechny natočil režisér Damián Szifron, takže mají všechny stejný styl, navzájem se doplňují a celý film se napříč povídkami vyvíjí a graduje. Možná ne dokonale, ale přece. Společnými tématy jednotlivých povídek jsou vztek, frustrace, touha po pomstě, naštvání a násilí.
První povídka je úvodní hříčkou, která uvádí do atmosféry filmu. V té druhé mladá dívka má co dělat, aby se vzteky nerozskočila, když musí s profesionální tváří obsluhovat mafiána, který zničil její rodinu. Její starší kolegyně má vražedné sklony a servírka se musí rozhodnout, jestli si zachovat zdravý rozum a držet se zákonů nebo podlehnout sladké touze po pomstě. Ve třetím příběhu sledujeme řidiče z města, jenž se pustí do křížku s vesnickým balíkem. Buránek schválně řídí jako prase, aby si měšťáka vychutnal, ten se neudrží a pošle hromotluka v otřískané herce nevybíravým způsobem do háje. To si samozřejmě vesnický macho nenechá líbit a začíná série naschválů a následné pomsty, která si na úzké silničce místy nezadá se Spielbergovým Duelem.
V povídce zvané „Bombička“ má uznávaný demoliční expert den blbec. Odtáhnou mu auto, následně si s ním úředníci i vlastní vyhlášky a regule vytírají pozadí a vrcholem všeho je, když naštvaná manželka obviní z pozdního návratu domů právě jeho. Pak už se všechno sype a radikální řešení na sebe dlouho nenechají čekat. Předposlední příběh nás zavádí do domu milionáře, jehož syn srazil nevinného chodce a ujel z místa činu. Otec se synovu zbabranou budoucnost snaží zachránit tučnými šeky, ale když všichni zúčastnění pokusí zneužít situace ve svůj prospěch, začíná mít milionář všech parazitů rychle dost. Poslední povídka se odehrává na svatební veselce, kde se čerstvá nevěsta dozví o manželově nevěře. Začnou se otevírat staré rány a za chvíli už na sebe celá rodina kydá hnůj.
Každá povídka přistupuje k rozčilení a mstě maličko jinak. Jednou jde opravdu o pouhý vtip, jindy hraje prim frustrace, jindy zase strachem vyprovokovaná agrese. Tu je hrdinům dopřáno malé vítězství, jinde se zdá, že jakmile se necháme ovládnout vztekem, žádná vítězství neexistují. Hrdinové prožívají často naprosto běžné situace, s kterými se není těžké ztotožnit a emotivně je prožívat společně s nimi. Prohry bolí, mrzká „vítězství“ působí po prodělaných peripetiích neskutečně zaslouženě a spravedlivě. Na stěžejní téma nahlíží povídky z mnoha různých úhlů a závěrečný příběh dovede všechno završit až nečekaně uspokojivou pointou.
Drobné nedostatky by se samozřejmě našly. Někomu možná bude vadit, že film je v jádru opravdu komediální hříčkou, a tak jsou některé momenty možná zbytečně černobílé. Třeba v povídce Bombička je úředník za přepážkou pokaždé odporný démon bez špetky lidskosti a jen minimálně se řeší, že vlastně jen dělá svoji práci a s nařízeními shora stejně nic neudělá. Trošku také zamrzí, že všechny povídky nejsou stejně silné. Každá kapitola celkovou mozaiku obohacuje o nějaký další aspekt zkoumaných emocí, ale momentka se servírkou a mafiánem působí jako něco, s čím Damián Szifron přišel ve chvíli, kdy už mu došly ty nejzajímavější nápady a prostě chtěl do filmu napěchovat ještě něco navíc.
Na druhou stranu je pozitivní, že i když povídka nemá oproti těm ostatním až tak zajímavou zápletku nebo rozřešení, pořád je na stejně vysoké filmařské úrovni. Szifron má skvělý cit pro tempo, rytmus a načasování. Jednotlivé scény má perfektně rozzáběrované, a tak dokáže udělat vtip už jen vhodným detailem nebo jindy dobře umístěnou kamerou vytáhne ze scény takové napětí, že se člověk musí ptát, proč nemohou podobné filmy vznikat i u nás. Finančně náročně Divoké historky rozhodně nepůsobí.
Verdikt
Málokterému filmu se povede, že by takhle živě dokázal vykreslovat emoce (nebo rovnou konkrétní situace), které někdy musel zažít naprosto každý. Divoké historky ale nebodují jen věrným zobrazováním vzteku, frustrace a chuti po pomstě. Divoké historky se známými emocemi dál pracují, zkoumají je, nabízejí virtuální satisfakci, ale i nadhled a perspektivu. Vyprávění je živé a poutavé, řemeslná stránka skvělá, od kamery, přes dialogy až po herce. Celé je to možná „jenom“ komedie, která chce na prvním místě bavit, „jenom“ soubor opravdu divokých historek. O to je ale pozoruhodnější, kolik se argentinskému tvůrci podařilo ze zdánlivě jednoduchého konceptu vytřískat.
