Režisér David Fincher je proslulý nekompromisností a s diváky se ve svých filmech rozhodně nemazlí - velká část jeho snímků je tíživá, depresivní a bez jakýchkoliv příkras nahlíží do Pandořiných skříněk lidské společnosti. V centru dění bývají sérioví vrazi, únosci či psychicky narušené osoby, a sám Fincher dokonce ironicky přiznává, že svou kariéru založil na předpokladu, že všichni lidé jsou v podstatě zvrhlíci. O svém nejnovějším režijním počinu s názvem Zmizelá mluvil jako o filmu, který bude mít na svědomí konec nejednoho manželství a první ohlasy slibovaly další nepříjemně surovou sondu do lidské duše a mezilidských vztahů. Čeho přesně jsme se tedy nakonec v kině dočkali?
Zmizelá je adaptací stejnojmenného knižního bestselleru z pera spisovatelky a novinářky Gillian Flynn, která k filmu sama napsala scénář. Ten sleduje příběh Nicka Dunnea (Ben Affleck), muže, kterému v den pátého výročí svatby zmizí manželka Amy (Rosamunde Pike), přičemž následné policejní vyšetřování začne ukazovat právě k Nickovi jakožto možnému pachateli. V té chvíli se kolem něj roztáčí kolotoč plný zvratů, obvinění a drsné mediální masáže, což nevyhnutelně vede také k rostoucí nedůvěře ze strany jeho okolí. Ale byl by na první pohled žoviální a okouzlující Nick opravdu schopný zabít svou ženu?
Fincher nás nechá od začátku střídavě sledovat současné vyšetřování a flashbacky, které jsou zprostředkovány formou záznamů z Amyina deníku. Do filmu se tak promítá formální uchopení předlohy a i když poměrně časté střídání jednotlivých rovin ústí v lehce nepříjemný dojem epizodičnosti, nedokážu si představit vhodnější způsob, jak se s tímto problémem ve filmovém zpracování vypořádat. S divákem je díky tomu navíc rozehrána vzrušující hra. Je nám více či méně explicitně naznačováno, že všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá a důvěryhodnost postav je neustále zpochybňována.
Jakožto člověk, který četl knihu a je navíc rozmlsaný Fincherovými předešlými filmy, se ale nemůžu ubránit lehkému zklamání. Ne snad že by režisérovo řemeslo ztratilo něco ze své preciznosti, to vůbec ne, Fincher svůj styl vypiplal k dokonalosti. Spíše zamrzí, že tentokrát ona první investigativní hodinka filmu ničím vyloženě nepřekvapí a neodzbrojí. Vyšetřování, jednotlivé zvraty a odhalené stopy, to vše jakoby postrádalo údernost a působivost přítomnou ve Fincherových předešlých filmech, jmenovitě pak v Sedm, Zodiacovi či Mužích, kteří nenávidí ženy. Zmíněné snímky dokázaly své nejdůležitější momenty prodat mnohem efektněji a s výrazně silnějším emocionálním dopadem na diváka.
Dalo by se samozřejmě oponovat tím, že tentokrát je samotné řešení případu odsunuto spíše na druhou kolej a zaostřeno je na postavy, nestabilní vztahy mezi nimi a v neposlední řadě také na mediální hyenismus. A byla by to oponentura více méně oprávněná. I tady se ale podle mě dalo zatlačit na pilu více, a i když zde kritika senzacechtivých sdělovacích prostředků přítomna bezpochyby je, není dle mého názoru tak ostrá, jak být mohla.
Co se hereckého ansámblu týče, není téměř co vytknout. Ben Affleck je obsazený naprosto přesně a scénář Gillian Flynn jeho postavu protáhne peklem. Z mírně neohrabaného, ale sympatického flegmatika se postupem času stává člověk psychicky vyčerpaný a impulzivní a při jeho momentech agrese tuhne krev v žilách. Affleck obě polohy zvládá naprosto spolehlivě a dokazuje, že ona aura nenáviděného herce, která jej už několik let obklopuje, není tak úplně oprávněná. Ještě drastičtější proměnou než postava Nicka si ve filmu projde postava v podání Rosamunde Pike. Amy poznáváme jako inteligentní a trpělivou dámu, postupně nám ale film odhalí i její poněkud extrémnější verzi. Všechny polohy britská herečka zvládá s bravurou a vy jí to spolknete i s navijákem.
Vůbec nejpřekvapivější , i když zdaleka ne tak esenciální, je pak výkon Tylera Perryho, který si postavu právníka Tannera Bolta očividně užívá, a jeho přítomnost na plátně je příjemnější, než by se dalo očekávat. To se naopak nedá říct o postavě Desiho Collingse v podání Neila Patricka Harrise, který se není schopný zbavit jistých "barneyovských" manýrů a v některých momentech působí až prkenně.
Hudební podkres je zatím asi nejlepším společným filmovým počinem Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Nejen, že se dvěma zmíněným perfektně daří dokreslovat atmosféru a tíživost jednotlivých scén, ale dá se říct, že je jejich hudba se snímkem ve větší harmonii, než tomu bylo u spoluprací předešlých. Výrazně ubylo zbytečných industriálních ruchů a hraje se více na melodičnost. Jediné co trochu zaráží je dojem, že hudba mohla být využívaná častěji a ve větší míře.
Jestliže v první polovině lze chválit „jen“ precizní řemeslo, tak v té druhé už Fincher naplno šlape na plyn a zajímavým způsobem obrací kurz. Už se zdaleka nedá mluvit o mysteriózním dramatu, nýbrž o mrazivém psychologickém thrilleru, kterému nechybí černo-humorná nadsázka. Lehkost s jakou se Fincherovi daří snoubit palčivý humor se surovostí a násilím, bere dech a znepokojivost filmu s blížícím se koncem naprosto neuvěřitelným způsobem graduje. I když Fincher v některých momentech vcelku riskantně balancuje na hranici mezi brakem a rafinovanou satirou, nedá se jinak než uznale pochválit, s jakou elegancí tuto situaci v závěru ustál. Poslední půlhodinka navíc obsahuje jednu z nejdrsnějších a zároveň nejpůsobivějších scén režisérova dosavadního portfolia.
Verdikt
Spíše než o dravou detektivku se tentokrát jedná o komorní satirický pohled na manželství, pro člověka tak typickou ješitnou strojenost a ovlivnitelnost lidí pomocí médií. Fincher s cynismem sobě vlastním předkládá odpovědi na otázky jako: Znám opravdu člověka, vedle kterého posledních pět let usínám nebo se prezentovaná maska výrazně liší od toho, co je pod povrchem? Fincherův pohled na věc je vyhnaný do extrému, ale o to víc je děsivý, zarážející a nutící k zamyšlení. Zmizelá se po prvním zhlédnutí možná nezařadí na úplný vrchol fincherovského žebříčku, nicméně se bezesporu jedná o jeden z nejzajímavějších počinů tohoto roku. A jistý potenciál pro zrání s časem a budoucí kultovnost filmu určitě nechybí.
