Z Liama Neesona se představitel drsňáků stal na stará kolena, zato Denzel Washington si užíval role v akčních filmech a thrillerech vždycky. Přesto se nejde ubránit vzpomínce na Liama, když Denzelův hrdina Robert McCall po odchodu do agentské penze bere spravedlnost ještě jednou do vlastních rukou. Také to není žádný akční Superman, který by s mladými oponenty nutně musel udržet krok fyzicky, ale vždycky je dovede přechytračit a naplno využít svých letitých zkušeností.
O McCallově minulosti víme málo, ale film v úvodu docela hezky ukáže, s kým máme tu čest. McCall nekleje, jí zdravě, pokorně pracuje v hobby marketu a rád pomůže kolegům s jejich každodenními starostmi. Trochu se mu stýská po mrtvé manželce a v noci nemůže spát, protože mu v životě „něco“ chybí. Dostatečný prostor k seberealizaci dostane ve chvíli, kdy parta ruských gaunerů zmlátí do bezvědomí přátelskou prostitutku (Chloë Grace Moretz), se kterou McCall vedl zdvořilostní hovory. V tu chvíli hrdinova trpělivost přeteče. Vydává se mafiány osobně vyřídit a díky letité kariéře ve zvláštních jednotkách je jim více než důstojným soupeřem.
Ve své podstatě je McCall superhrdina bez superschopností a bez masky, mstitel bezpráví na místech, kde je policie bezradná. Equalizer je potom revenge thriller, fantazie o tom, co by se stalo všem zlořádům, kdyby se někdo spravedlivě naštval a nedělal si hlavu se zákonem. A taková fantazie může být v kinech nesmírně slastná, zvlášť jestli jste někdy v poslední době zažili frustraci nad nějakým zlořádem, se kterým jste nemohli naprosto vůbec nic dělat.
Andělem pomsty je v téhle fantazii navíc právě Denzel Washington. Ačkoliv je McCall střídmý v promluvách i projevech emocí, Denzel uzavřenou osobnost ozvláštňuje svým přirozeným charismatem a přesvědčivým fyzickým herectvím. Není těžké mu věřit, že je trpělivý pozorovatel, pečlivý stratég a nakonec i přizpůsobivý bojovník.
Špatný není ani McCallův úhlavní protivník, kterého ztvárnil Marton Csokas. Jeho Teddy je chladnokrevný psychopat, který pro dosažení svých cílů volí vždy ty nejdrastičtější metody. Pokud náhodou někoho nedovede zastrašit přímo, alespoň jej zabije pro výstrahu ostatním. Jeho pohůnci jej sice na slovo poslouchají, avšak Teddy sám jen málokdy vynechá příležitost někoho uškrtit nebo ubít pěstí. Oba muži drží krok jak při slovním oťukávání, tak ve vlastním boji.
Největší problém je tak pro film režie Antoina Fuquy (Training Day, Pád Bílého domu). Equalizer na jednu stranu trvá na syrové atmosféře a lpí na detailech. Každý úder v pěstním souboji je fyzicky cítit, kamera až nepříjemně setrvává na nepřikrášlených důsledcích násilí, aby dodala filmovému světu na hmatatelnosti. Zároveň si ale Fuqua nechce odpustit cokoliv, co by mohlo být cool. McCall je sice očividný pragmatik, který by neponechal nic náhodě, ale v jednu chvíli si odpálí výbušninu těsně za zadkem, jen aby mohl stylově odcházet od exploze ve slow-motion. Jindy zase riskuje život svůj i těch, které ochraňuje, jen proto, že odmítne v souboji použít střelné zbraně. Záporákům z rukou vypadávají kvanta samopalů, přesto je náš hrdina nepopadne ani v nouzi největší a raději sáhne po nedaleké vrtačce, jen aby byla aktuální likvidace oponenta co nejefektnější.
Film se nikdy neobtěžuje s tím, že by postavy vykresloval jinak než černobíle, a tak jsou všechny nevinné oběti skutečně nevinné oběti a všichni mafiáni krvežízniví fanatici, kteří zaslouží zemřít. Policie jen vděčně přihlíží McCallovu konání a nikdo se nijak nepozastavuje nad skutečností, že ve městě řádí samozvaný policista, soudce i kat. Dohromady je zkrátka Equalizer podivnou kombinací syrového dramatu se stylizovanou fantazií, kdy se obě polohy podrývají navzájem. Na drama je tu příliš scén, které se opájí pouze svou efektností, na labužnickou fantazii o pomstě zase až příliš momentů, které se Equalizera snaží zasadit do skutečného světa se skutečnými důsledky.
Takové pasáže jsou nejhorší v pozdější části filmu, kdy už Equalizera nejde brát jinak, než zábavnou akční řež. Z ničeho nic si třeba McCall z bitvy odskočí za přáteli na venkov, aby prodiskutoval svoje počínání. Scéna má hrdinu evidentně polidštit, v kontextu ale působí klišovitě, vynuceně a možná i směšně. Podobné situace pak samozřejmě jen rozbíjejí tempo a dávají divákovi čas o filmu až příliš přemýšlet. Když potom znovu dojde na nějakou akci, která je sama o sobě zábavná (jen v osobních soubojích by se kamera nemusela nepřehledně klepat), notnou chvíli to trvá, než Equalizer zase nahodí spadlý řetěz. 132 minut je na jednoduchou řezničinu zkrátka moc.
Verdikt
Equalizer se chvíli tváří jako drsné drama z hlubin zabijákovy duše, pak je to hned zase rozverná akční jízda, při které se likvidují protivníci kutilským náčiním. Syrovost a stylovost s navzájem nepříjemně vyrušují a přemrštěná stopáž postupně žene film do míst, kde začíná zbytečně nudit. Krom pastiček na zloduchy ala Sám doma navíc ve filmu chybí naprosto cokoliv nápaditého či jakkoliv výjimečného, a tak z Equalizera zbývá průměrný thriller s řemeslně dobře odvedenými jednotlivými scénami, který nahoru táhne Denzel Washington.
