Michael Douglas si zahrál stárnoucího realitního makléře Orena. Před dvěma lety umřela jeho žena, s nezvedeným synem se nestýká, a tak nějak obecně se z něj stal na stará kolena uzavřený bručoun. Nikomu tedy chybět nebude, takže se pokouší prodat ještě jeden poslední luxusní dům, aby mohl zmizet do Vermontu a následný důchod si jaksepatří užít. Jeho pevně nalinkované plány se ale začnou hroutit, když do jeho života vtrhnou dvě pozitivní síly. Optimistická sousedka Leah (Diane Keaton), která Orena začne přitahovat, a především malá vnučka Sarah (Sterling Jerins), o niž se musí vyjevený dědeček na několik měsíců nečekaně postarat.
Zní to jako jedno velké klišé a ve filmu také naprosto vůbec nic překvapivého na diváky nečeká. Na druhou stranu Lepší teď než nikdy točil matador Rob Reiner (Když Harry potkal Sally, Pár správných chlapů), který dokazuje, že má řemeslo pořád ještě v malíku. Pomáhá mu vynikající obsazení v čele s ústřední dvojkou. Douglas si rozmrzelého, leč šarmantního starého dědka krásně vychutnává. Jezdí v naleštěném veteránovi, oblek mu sedne jako ulitý, ale stejně tak si rád užije svou sklenku doma na zápraží, jen tak v trenclích. Postava Diane Keaton se maličko vznáší v oblacích a hlavně je vyloženě prolezlá dobrotivostí, takže dokáže Orenovi odpouštět jeho hulvátství dost dlouho na to, aby dovedla odhalit i jeho světlé stránky.
Námluvy obou dvou jsou pak roztomilou směsicí poněkud urážlivých skoro-lichotek a jejich uraženě polichoceného přijímání. Sterling Jerins je potom v roli vnučky patřičně rozotmilá. Dovede dědečka slušně vyvést z míry i nalomit a není nijak překvapivé, že právě ve společných scénách Oren časem ukáže, že má pořád ještě nějaké to srdce. Všechny vážnější momenty jsou však napsané docela střízlivě a Douglas a spol. je nikdy zbytečně neždímou. Překážky nejsou rádoby drastické a výhry tak akorát hladí po srsti. Postavy navíc rychle přirostou k srdci, takže jim trochu štěstíčka nejde nepřát.
Patos je tu opravdu jen v náznaku, i úplný závěr je oproti obdobným filmům podstatně méně přepínaný a Douglasovo neustálé sprosťáctví dovede jakýkoliv laciný sentiment hravě rozcupovat. Navíc nedostáváme příběh Orenova polepšení, ale jeho otevření. I když si zase do života pustí radost, pořád je to ten samý chlap, rozhodně nevyměkně a nechová se znenadání jako politicky korektní milius. Drama a komedie se jednoduše dobře doplňují, jedno vychází přirozeně z druhého. Tak nějak, jako v životě.
Douglase a Keaton doplňují nejrůznější figurky ze sousedství, jako třeba dvě děti, které štěkají na povel nebo naprosto vynikající Frances Sternhagen v roli Orenovy kolegyně, která ve svých 84 letech dovede neskutečnou vitalitou a peprnou hláškou utřít kohokoliv, kdo by se jí pokusil otravovat vlastní pitomostí. Sám sebe režisér Reiner roztomile obsadil do role Orenova ňoumovitého „soka“ v lásce.
Lepší teď než nikdy zkrátka naprosto přesně ví, jakým filmem chce být a na nic si nehraje. Vznikla tak předvídatelná, neoriginální, ale nekonečně příjemná pohádka o nabručeném vdovci, který zatnul zuby a řekl si, jestli by přeci jen nestálo za to, být ještě jednou v životě šťastný. Film pobaví, pohladí, občas rozněžní, ale nikdy nesklouzne k křečovité sladkobolnosti, která v podobných případech obvykle dovede velice spolehlivě pošlapat všechno ostatní, co se povedlo. Trailery v tomhle případě vystihují film naprosto přesně, takže jestli vás zaujaly, určitě neváhejte vyrazit do kina. Takhle má vypadat milá oddechovka.
