V době svého vzniku zvedlo Sin City menší pozdvižení. Filmy jako Fantom Paříže nebo Svět zítřka viděl málokdo, a tak živé postavy v uměle vytvořeném prostředí působily jako zjevení. Zvlášť když byl obraz stylizovaný tak, aby jednotlivé záběry připomínaly políčka komiksové předlohy. Vlastní příběhy (hodně nadnesená, stylizovaná a především krvavá pocta noirovým kriminálkám) samy o sobě také nebyly špatné, a tak si povídkové pásmo Roberta Rodrigueze získalo značné množství příznivců.
Pokračování, s podtitulem Ženská pro kterou bych vraždil, přichází tak trochu s křížkem po funuse. Vizuální zpracování už dnes nikoho neoslní a o nějakém posunu nemůže být řeč. Pořád tu máme staré dobré Sin City, celé černobílé, jen občas prostříknuté barvenou šmouhou, která má zdůraznit krev, popřípadě obzvlášť výrazné dámské šaty či oči. Pořád jsme v jakémsi zvláštním bezčasí, ve kterém se mísí prvky USA padesátých a sedmdesátých let s vysloveně komiksovou extravagancí (různé meče, plamenomety...). Jednotlivé scény s živými herci před digitálním pozadím pořád působí jednou krásně stylizovaně a podruhé výrazně nepřirozeně, jako by se skutečný svět propadl do neskutečné říše bez barev a zákonů fyziky.
To samé podruhé bohužel nedostáváme jen v rámci vizuálního zpracování, ale také vyprávění. I druhé Sin City se skládá z několika povídek, které se sice částečně prolínají, ale určitě nejde hovořit o tom, že by se důkladně doplňovaly a spěly ruku v ruce k působivému vyvrcholení a zadostiučinění. Po poslední povídce prostě film skončí a šmitec. Kromě ústřední Dámy pro kterou se zabíjí jsou také všechny příběhy oproti prvnímu filmu výrazně slabší. V jednom případě jde o poměrně zbytečnou mikropovídku, v které Marv (Mickey Rourke) povraždí pár drzých studentíků, zbytek snímku pak doplňují dvě povídky napsané autorem komiksů Frankem Millerem speciálně pro filmové plátno.
V jednom příběhu Joseph Gordon-Levitt hraje nejlepšího gamblera v širém okolí, který porazí v pokeru někoho, s kým se vůbec neměl pouštět do křížku. Senátor Roark (Powers Booth) totiž nemůže za žádných okolností vypadat jako slaboch, a tak štístko Johnny dostane co proto. Povídka je předvídatelná a nezajímavá a jakž takž při životě ji drží pouze herci. Ještě hůř je na tom závěrečný příběh, ve kterém se opět vrací tanečnice Nancy (Jessica Alba), zničená Hartiganovou (Bruce Willis) smrtí. Alba není v roli rozpolcené a zničené ženy nikterak přesvědčivá, navíc je dost těžké vnímat její tanečky jako údajné „ztělesnění sexu“, když v tom samém filmu vystupuje zcela odhalená Eva Green. A Bruce Willis? Ten si jenom přišel pro šek.
Všeobecně se o navrátilcích z prvního dílu dá říct, že jsou jakousi matnější verzí sebe sama. Možná je to proto, že napodruhé mají horší materiál, možná proto, že všechny postavy jsou neuvěřitelně jednorozměrné a jakmile se na plátně producírují déle než po dobu jedné povídky, jejich jednoduchá manýra se přejí. Nejvýraznější je sešup asi u Marva, který ve druhém filmu prakticky nesleze z plátna. Díky Rourkeovi jde pořád o jednu z nejvýraznějších postav, ale protože už se nesnaží pomstít smrt své lásky, zůstal z hromotluka se srdcem na pravém místě jen nadšený stroj na zabíjení.
Jediná povídka, která celý film táhne nahoru, je titulární Ženská pro kterou bych vraždil. Na rozdíl od zbylých kapitol nejde o jakýsi doplněk, ale o plnohodnotný příběh, léty prověřený Millerův komiks. Důležitou úlohu má opět Marv, ale stěžejní jsou tady především dáma jménem Ava Lord a její princ na bílém koni Dwight. Avu Lord týrá její manžel, a i když Dwighta před lety odkopla, nedokáže soukromé očko jejím prosícím rtům odolat. Není těžké odhadnout, kam se bude klasicky vystavěná kriminálka vyvíjet. Šťávu jí nicméně dodávají Eva Green a Josh Brolin v obou rolích. Green se do role položila, jak je jejím zvykem a ženu vamp si patřičně vychutnává. Je nebezpečná, spalující, ovládá muže svou neskrývanou sexualitou. Každého využije, a pak odhodí. Josh Brolin má o něco méně vděčnou roli, navíc ji přebírá po Clivu Owenovi, který postavu hrál v prvním filmu (jedná se o prequel, postava prodělá plastickou operaci). Díky své zarputilosti však dovede strhnout diváka na svoji stranu. Je naštvaný, má misi a za každou cenu ji splní, i kdyby ho to mělo rozervat na kusy.
Verdikt
Na Ženské, pro kterou bych vraždil se těžko hledají vyslovené neduhy. Ale také jakékoliv klady. Celý film působí, jako kdyby Rodriguez natočil Sin City původně čtyřhodinové, uvědomil si, že je to moc, a tak začal stříhat a ve filmu nechal jenom ty lepší kousky. Z toho co zbylo pak po letech poskládal dvojku...protože proč to nezkusit, třeba lidi přijdou. Jenže to vážně není pokračování, je to prostě více téhož. Jak vizuálně, tak tematicky. Opět je tu extrémní násilí, chlast, smyslné ženy v nesnázích, Rodriguezovo vyžívání se ve stylizovaných akčních scénách. Všichni v Sin City jsou zkažení, všichni se tváří, jako by zrovna zažívali tu nejosudovější a poslední noc svého života. Jenže ono to prostě nikterak osudové není a kromě ústředního příběhu film prošumí. Po výsledcích v kinech není příliš pravděpodobné, že bychom se dočkali dalšího pokračování, jenže pokud by mělo jít i do třetice o další nepříliš nápaditou přehlídku stylizovaného násilí a noirových řečí, vlastně to není žádná škoda.
