Od momentu co na sebe před jedenácti lety Bong Joon-Ho upozornil skvělou detektivkou Vzpomínky na vraždu, patří tento flexibilní čtyřicátník mezi nejzajímavější tvůrce asijské kinematografie. Tuto pozici potvrzuje i ve svém nejnovějším filmu Snowpiercer, kde se podruhé v kariéře vydává do žánru sci-fi. Tentokrát sice za větší peníze a s mnohem zvučnějším obsazením (alespoň pro západní publikum), ovšem neméně výborně. Snowpiercer je totiž hutným a špinavým dystopickým sci-fi, které těží z neobyčejné atmosféry a vypravěčského talentu režiséra.
Ve vlaku Snowpiercer, poslední pevnosti zbytku lidské civilizace, není zrovna příjemně. A to především v jeho zadní části, kde je podle třídního rozdělení ubytována nejnižší sorta společnosti, která musí čelit špíně a špatným životním podmínkám. Není divu, že se obyvatelé zadního vagónu jednoho dne zkrátka vzbouří a pokusí se probojovat až k předku vlaku. I když je celý Snowpiercer právě o cestě do předních částí, dějová i prostorová linearita mu žádným zásadním způsobem neuškozuje. Právě naopak.
Je sympatické vidět po dlouhé době film, který v prvních minutách naznačí své další probíhání a ani na vteřinu z něj ve zbytku stopáže neustoupí. Dvouhodinové probíhání vlakem je pak především ukázkou režijních schopností Bong Joon-Hoa a chlapáckého charismatu Chrise Evanse (v roli lídra povstání Curtise). Bong skvěle využívá stísněných prostor vlaku, na zasněženou venkovní krajinu prostřihává jen minimálně a vytváří tak zcela unikátní a zatraceně nepříjemnou atmosféru. Jednoznačným režijním vrcholem filmu je pak brilantní bitka povstalců s ochrankou vyšší společenské třídy. Nelítostně brutální, správně neohrabaná a nádherně nasnímaná.
Snowpiercer je sice režisérovým prvním mezinárodním, anglicky mluveným projektem, ale stejně se mu povedlo v něm zanechat otisk své předchozí jihokorejské produkce. Styl, jakým zachází scénář s osudy některých postav, je velmi nekompromisní a v Hollywoodu by se setkal s jednoznačným vrcením hlavou ze strany producentů. Z tohoto hlediska je Snowpiercer maximálně nepředvídatelná podívaná, v níž je divák po patnácti minutách zbaven veškerých příběhových jistot. Kromě nečekaných smrtí se dočkáme i překvapivé charakterizace některých postav, které jen podtrhávají fakt, že Bong Joon-Ho vzal slovní spojené „dystopické sci-fi“ vážně a ze Snowpiercera udělal jeden z nejvíce feel bad filmů poslední doby.
Druhý nejdůležitější muž filmu je Chris Evans. Obvykle pán oddechových a dobráckých rolí, v nichž nejvíce vynikne jeho skvělý komediální timing, zde v roli nenápadné, ale o to silnější hlavní postavy. Evans nadále prokazuje, že kdyby jen každé dva roky dřel v kostýmu Kapitána Ameriky, tak by ho byla obrovská škoda. Jako vždy samozřejmě válí i režisérův dlouhodobý spolupracovník, Kang Ho-Song, tentokrát v roli málomluvného, mysteriózního muže na palubě Snowpierceru.
Závěrečná půlhodina sice leckoho odradí možná až přílišnou doslovností, ale potěší vyhnutím se banální levicové propagandě (k níž silně navádí už jen základní synopse filmu). Místo toho se dočkáme mnohem temnějšího, svéráznějšího konce, v němž je obtížné vidět stoprocentní happy-end.
Verdikt
Snowpiercer je dalším přírůstkem do fantastické tvorby Bong Joon-Hoa. Ani po přechodu do mezinárodních filmových vod totiž neztratil nic ze svého režijního kouzla a v kombinaci s povedeným scénářem a silným obsazením stvořil jedno z nejlepších sci-fi posledních let. Strhující ve svém provedení, provokativní ve své myšlence a hlavně ryze originální.
