Životopisné drama o oscarové držitelce Grace Kelly, která pobláznila Hollywood a později se vdala za monackého knížete Rainiera III., se snaží nalákat na příběh silné ženské osobnosti, která najde své místo a zapojí se do boje o osud zemičky, do které v podstatě vůbec nepatří. Grace se přes veškerou nepřízeň osudu a navzdory svému původu dokázala prosadit mezi třecími kameny, které tu ztělesňují výhrůžky silné Francie a Hitchcockova nabídka útěku zpět na stříbrná hollywoodská plátna.
Režisér Olivier Dahan navázal na svůj relativní úspěch s životopisným dramatem o Edith Piaf a ve spolupráci se scenáristou Arashem Amelem (který by mohl psát scénář pro Já, legenda 2) se vrhli na zpracování politického dramatu odehrávajícího se na monackém knížecím dvoře. Role hollywoodské divy Grace Kelly se ujala Nicole Kidman, po jejím boku se v roli knížete Rainiera objevil Tim Roth, což v kontextu rezervovaného, nepříliš spokojeně působícího manželství vypadá jako dobrá volba. V menších rolích se objevili polozapomenutý seriálový hrdina Milo Ventimiglia, Frank Langella, Parker Posey, která má tu čest být jediným úsměvným prvkem příběhu, a Roger Ashton-Griffiths jako Alfred Hitchcock. Obsazení zajímavé, námět dobrý, realizace ovšem pokulhává. Celé to působí zoufale poslepovaně a Dahanovi se nedaří prodat ani krásné scenérie Monaka.
Povrchní příběh je zahlcený spoustou close-upů a působí spíš jako podrobná studie pórů Nicole Kidman. Dahan se zuby nehty brání jakémukoliv ponoření do zajímavější linie, ať už politické, rodinné, nebo do všedních problémů kněžny Grace, jako pořádání výročního plesu nebo budování sirotčince – jde jen po útrapách rozpolcené ženy, která přes veškerou snahu Nicole Kidman zůstává značně plochá, a navzdory tomu, že má vzít osud Monaka do svých rukou, tak většinu času působí jako zmatená lesní včela.
Nerozhodné plácání postav je sice okořeněné aspoň trochu zajímavými dialogy, ale příběh téměř nikam nesměřuje. Jako drama příliš nefunguje a ani slibná detektivní zápletka není dostatečně rozvinutá. Dahan se téměř mistrně vyhýbá všem příležitostem dát filmu hloubku a pořádně se do příběhu ponořit a divákům upírá možnost se do událostí nebo alespoň do některé z postav vcítit. Celý film je tak nekonečným čekáním na dějový zvrat či cokoliv zásadního, ale ani jedno nepřichází . Režisér už nemůže ani sázet na to, že Grace diváky svým výstupem výrazně dojme, na což nejspíš (a ne úplně úspěšně) sázel u Edith Piaf. Zamýšlená silná ženská postava se tu přehnaně snaží ukázat ve všech polohách – jako matka, filmová hvězda, kněžna – až se z ní stává trochu bezvýrazná figurína, která ani to piafovské dojímání moc nezvládá.
Verdikt
Grace, kněžna monacká zůstává povrchním nakouknutím do napůl fiktivního příběhu, ve kterém vás možná nejvíc zamrazí, když se přehrávající Nicole Kidman v automobilu prohání serpentinami Monte Carla. Kidman se snaží herecky utáhnout do země zadupaný příběh, který se nemůže rozhodnout, jestli být životopisem, obrazem ztrápené hollywoodské hvězdy, rodinným dramatem nebo radši detektivkou, ale pro vše postrádá nutný podklad. Na sobotní večer u televize dejme tomu, ale jen krásná výprava a hezká řeč na konci k vydání téměř dvou stovek za kino podle mě nestačí.
