Recenze: Voda pro slony

Francis Lawrence, podobně jako třeba Michael Bay nebo David Fincher, začínal svou kariéru jako režisér hudebních videoklipů. Pak natočil svůj první film a okamžitě se nesmazatelně zapsal do srdcí mnoha filmových fanoušků, protože jeho Constantin prostě šlapal. Já, legenda už byla slabší, ale za to mohl především scénář. Lawrec pořád poutavě vyprávěl, vařil hutnou atmosféru a všechno balil do trés chic vizuálního kabátku. A svou vypravěčkou suverenitu a oko pro krásné obrázky prokazujei ve Vodě pro slony.

Důležité ovšem je brát „Vodu“ takovou, jaká je. Lawrenc se nesnažil natočit hyperrealistické drama, nýbrž výpravnou romanci, kde hrdinům v pravou chvíli vstupuje do života kmotřička náhoda, aby přes všechny peripetie mohli dávat na odiv svůj malý americký sen. Pokud budete k filmu přistupovat jako k serióznímu dramatu, můžete být černobílými postavami a příběhem plným starosvětských klišé lehce zklamáni. Dokážete-li se nad záměrnou naivitou povznést, čeká vás příjemná pohádka pro dospělé, která mi  lehce připomínala Cameronův Titanic. Intenzivní pocit velkolepého dobrodružství, osudová romance, předválečné kulisy, divácky vděčný styl vyprávění, nádherný vizuál. Jak si cirkusácký příběh v porovnání s legendárním velikánem vedl?

O tom, kterak chudý kluk v cirkuse ke štěstí přišel

Podobně jako Titanic začíná Voda pro slony v současnosti, kde zestárlý hrdina Jacob vypráví užaslému posluchači svůj spletitý životní příběh. O tom, jak jeho rodiče, polští přistěhovalci, zemřeli při autohavárii, on přišel o všechno a zkroušený se toulal sám po kraji. O šťastné náhodě, která vedla jeho kroky do vlaku plného cirkusáků. O bezzubých lvech, cvičených koních a jedné staré slonici, která rozumie jedynie po polsku. O přátelstvích na celý život a zářících očích spokojených diváků v šapitó. A především o krutém principálovi Augustovi a zakázané lásce k jeho krásné ženě Marlene.

Jakmile se stařečkovi rozzáří oči a pustí se do řeči, okamžitě je vám jasné, že na své velké dobrodružství vzpomíná s láskou. Tím se ale nenechte mýlit a neberte doslova ani ty řeči o pohádce pro dospělé. Tohle dobrodružství má sice tu správnou romantickou vzletnost, ale i tak je místy celkem tvrdě vydřené. Pěsti dopadnou, krev teče, sny prokluzují mezi prsty. A právě tenhle kontakt s realitou, který režisér Lawrenc nenápadně udržuje, je příčinou toho, že romantická stylizace ani na chvíli nesklouzává k ulepené limonádě, a že řada stěžejních momentů by naopak s přehledem fungovala i ve smrtelně vážném životopisném dramatu.

Vynikající Christoph Waltz

Středobodem všeho dramatu je enigmatická postava principála Augusta, kterou přímo famózně hraje Tarantinův objev Christoph Waltz. V jednu chvíli usměvavý chlapík, šéf, který se pro podnik rozkrájí a k zaměstnancům se chová jak k vlastní rodině. Než ale stačíte mrknout, je z něj tvrdý byznysmen, který vás dokáže vyhodit z jedoucího vlaku, pokud začnete být pro cirkus přítěží nebo mu šlápnete na kuří oko. A nejmrazivější na Waltzově postavě je, že na sobě nedá nic znát. Za běžných okolností se nechová jako agresivní hrubián. Drží se na uzdě a vy vnímáte jenom sotva znatelné bublání těsně pod povrchem, které hrozí v tu nejméně vhodnou chvíli explodovat v erupci bezuzdného vzteku či kalkulované msty.

A to jsme se zatím bavili jenom o obchodě – o chvílích kdy cirkus nevydělává nebo slon odmítá navzdory bytí spolupracovat. Představte si, že takového člověka naštve něco osobního! Právě do takové situace se samozřejmě dostane hlavní hrdina Jacob (Robert Pattinson). Ze začátku je za hvězdu, když August kvituje jeho veterinářské schopnosti. Jenže pak mladík začne pokukovat po principálově ženě (Reese Whitherspoon) a je opravdu zle.

Zamilovaná chemie

Pattinson samozřejmě nesahá Walzově studii agresivně potlačovaného komplexu méněcennosti ani po kotníky, ale i tak si v daleko méně vděčné rolí nezkušeného raněného ptáčete počíná velice slušně. Ty tam jsou jeho toporné pózy z Twilightu. (Oni vůbec skoro všichni mladí herci z Twlightu hrají vcelku dobře, když je zrovna netáhne ke dnu ta šílená story o upírech). Reese Whitherspoon to měla ještě o kousek složitější, protože má z ústředního triana plátně asi nejméně času a ze začátku spíš vypadá krásně, než že by se nějak výrazněji projevovala.

I tak ale slušný dojem zanechat dokázala. Působí dojmem vydržované paničky uzurpátorského manželka, kterou muž střeží jako oko v hlavě a povolí jí jenom pár neškodných koníčků (vlastně doslova – postava Marlene dělá v cirkuse drezuru). Není pak vůbec těžké uvěřit, že životem ve zlaté klícce začala trochu stagnovat a dokáže tak ji oslovit i nezkušený mladíček Jacob. Anebo jí tak imponuje jak je jiný než její muž? Citlivý a plný ideálů? Tak či onak, podstatné je, že potlačované jiskření párečku bezezbytku věříte. Každé nerozvážné překročení mezí i polekané stažení do ulity rozumné odtažitosti.

Závěr

Díky procítěné romanci dobře funguje závěrečná gradace, jen díky ní jsou sázky dostatečně vysoké. Všichni mají co ztratit a všichni jsou připraveni pro své štěstí bojovat až do posledního dechu. Do rukou se nám tak dostává tradičně klenutý příběh, který zbytečně nevymýšlí cokoliv nového, ale z lety prověřeného konceptu ždímá naprosté maximum. Herci jsou solidní, Christoph Waltz pak přímo delikátní. Lawrencova talentu je možná na takovéhle zdánlivé banality škoda, ale to nemění nic na tom, že Voda pro slony je precizně vyprávěná podívaná, která snoubí romantiku s vůní dobrodružství takovým způsobem, jakým to dokázal snad jenom Hollywood v dávných dobách, kdy byl ještě tou správně naivní továrnou na sny. A s tímhle dávným ideálem najdeme ve filmu jednu krásnou paralelu: Děj se odehrává ve třicátých letech, v časech velké hospodářské krize. A přesto lidé vyštráchnou v kapse nějaký ten drobák a jdou do cirkusu na chvíli zapomenout na své trable. Možná, že v dnešní době už zase potřebujeme jednou za čas chvíli tiše sedět, žasnou a snít. Voda pro slony vám to umožní.