300: Bitva u Thermopyl sice katapultovala Zacka Snydera do režisérských výšin, nicméně už v době jejího uvedení mi ucházelo, co na ní všichni vidí. Při nedávném opáčku jsem se utvrdil v názoru, že jde o vizuálně líbivou nudu, kterou tu a tam přetnou poměrně slušné akční scény. Dvojka změnila režiséra (Noam Murro), byla odložena a v trailerech nepředvedla nic oslnivého. Logicky jsem se jí tedy bál jako čert kříže. A ejhle, nakonec je 300: Vzestup říše oproti svému předchůdci minimálně o stupínek výše.
Nejedná se o klasické pokračování nebo prequel, ale svým způsobem o hlavní příběh, ke kterému je první Třístovka spin-offem. Ve Vzestupu říše se dozvídáme, jak Peršané poprvé zaútočili na Řecko a v bitvě u Marathónu byli odraženi. Král Darius padl rukou athénského vojevůdce Themistoklea a jeho syn Xerxes, podporovaný rozhněvanou vojevůdkyní Artemisií, přísahal pomstu. Artemisia Řeky nenávidí za muka, která jí způsobili v dětství, a tak Xerxe ovládne a pomůže mu, aby se stal polobohem, jakého známe z prvního filmu. O deset let později vtáhnou perská vojska do Řecka znovu. Xerxes zaútočí s pěchotou na Spartu, přičemž právě tyto události byly popsány v Bitvě u Thermopyl. Artemisia vypluje s loďstvem k Athénám, kde ji čeká střet s Themistoklem. Události pak vrcholí v momentě, kdy Xerxes vítězně opouští bojiště u Thermopyl a vyráží spojit síly s Artemisií.
Pokud Bitvu u Thermopyl dobře znáte, velká překvapení na vás nečekají. Snímek se opět skládá z vizuálně atraktivních bitev a poklidných mezidobí, kdy hrdinové truchlí za padlé, vymýšlejí strategii či vedou motivační proslovy. Z hlediska struktury je tak největší rozdíl asi v tom, že se mnohem častěji podíváme také za nepřátelské linie.
I když se měl film původně jmenovat Xerxes, božský král (Rodrigo Santoro) je tentokrát jenom zlověstnou figurou v pozadí. Hlavním perským vojevůdcem, který z plátna zmizí jen málokdy, je Artemisia v podání Evy Green. Krvežíznivá válečnice je plná hněvu a nezná slitování, na bojišti působí jako mrtvolný anděl pomsty. Právě ona je nejzajímavější postavou celého filmu a táhne konflikt na svých bedrech. V přímé opozici stojí Themistokles, vojevůdce Athén. Ztvárnil jej Sullivan Stapleton, který není nikterak špatný, avšak vedle Evy Green nebo Gerarda Butlera (hrdiny prvního filmu) není ani zdaleka tak výrazný. Z vedlejších postav stojí za zmínku jen královna Gorgo (Lena Headey), jedno z hlavních pojítek s Bitvou u Thermopyl, která po většinu filmu funguje jako vypravěč.
Navzdory Evině intenzitě a vznešeným athénským ideálům svobody a demokracie se však určitě nedá říct, že by postavy, jejich pohnutky a strasti byly hlavním motorem filmu. Prim samozřejmě i při druhém výletu do Řecka hrají svaly, odvaha, bitvy a vizuálně líbivé momenty. Pozitivní tak je, že řečnění mezi jednotlivými bitvami, které první film neskutečně brzdilo, se smrsklo na minimum a ještě se scenáristé snažili, aby slova odvahy netahala příliš za uši.
Samotné námořní bitvy jsou dvousečné. Na jednu stranu nechají filmaře předvést něco úplně nového, oproti suchozemským bitvám v prvním filmu. Lodě jsou navíc masivní, těžké a rychlé, takže řada momentů může dostat podobnou dynamiku, jakou mají akční scény s auty či vesmírnými loděmi, přičemž v antice byste se k ní normálně neměli jak dostat. Osobně se ale nemohu ubránit dojmu, že uměle vytvořené moře (většinou zahalené tmou, deštěm nebo kouřem) působí chvílemi vizuálně mdle. Z obrazu je patrné, že nemá hloubku (skutečná scéna končí zeleným plátnem, pár kroků za postavami) a světlo je podivně měkké, nevýrazné, všemu dává zamlžený a rozmazaný nádech. Nepěkně vypadá také digitální krev, která sice stříká v proudech, ale její rtuťovité vizuální zpracování působí hodně rušivě, jako by z ran stříkal roztavený červený plast. Obecně pak vizuál oproti prvnímu filmu působí o chlup méně komiksově, ubylo záběrů, které vypadají jako živé políčko vystřižené z komiksu. Obecně ale pořád koukáme na nadupaný videoklip, kde stylovost hraje prim.
Zážitek z akce je zhruba stejně vzrušující jako u prvního filmu. Občas se objeví scéna choreograficky ohromující, překrásně nasnímaná a sestříhaná, jindy dostaneme souboj nevýrazný a zapomenutelný. Opět se bojuje v jakýchsi videoherních etapách, kdy v každém „levelu“ čeká na Athéňany jiný typ soupeře, se nímž je třeba bojovat jinou taktikou, která navzdory své účinnosti není použita nikdy předtím ani potom. Peršané se chovají stejně. Ačkoliv předvedou, že mají k dispozici silně destruktivní prostředky, používají je jen v momentech, kdy si to scénář žádá, ne tehdy, kdy by to bylo z hlediska vývoje bitvy logické. A pokud vás štvalo, že se Řekové vrhali do boje nahatí v Bitvě u Thermopyl, bude vás to štvát i tentokrát. Za pozornost možná stojí i drobná skutečnost, že Sparťané mají být ultimátními válečníky, avšak na Athéňanech není ve filmu nějak viditelně patrné, že by byli horší. Ke konci filmu mi také proud nekonečných střetů začal splývat a při delší stopáži by se jednoznačně dostavila i nuda.
Verdikt
300: Vzestup říše je slušná bezmyšlenkovitá řež, která příznivce prvního filmu potěší a odpůrce asi nijak zvlášť nepřesvědčí o tom, že by se mezi fanoušky měli začít řadit také. Hodina a půl v kině uteče jako voda, a pak stejně rychle film uteče také z hlavy. Pokud bychom ale měli porovnávat třebas s nedávným Herkulem, je o favoritovi jasno. Nejen, že je nová Třístovka ve všech ohledech vydařenější, ale eRkový rating z ní dělá také podstatně syrovější film, ve kterém má násilí reálný dopad a lepé ženy svou krásu neschovávají za přikrývkou. Tohle opravdu není báchorka pro děti. Za první příjemné překvapení letošního roku tak rád zdvihnu palec mírně nahoru a následující číselné hodnocení neberte smrtelně vážně, do sedmičky filmu chyběla jenom větší rozmanitost jednotlivých bitev a údernější finiš.
PS: 3D v IMAXu nijak zvlášť neškodilo ani neprospívalo, ale dovedu si představit, že v lajdácky seřízeném sále 3D film totálně zabije, protože velká část scén je už tak poměrně tmavá.
