Celá řada recenzí neopomene porovnávat původního Robocopa s aktuálním remakem, a tak pro vás může být zpestřením, že na následujících řádcích vás čeká názor člověka, který film z roku 1987 hezkých pár let neviděl a nehodlá jej s novou verzí nijak porovnávat. Daleko zajímavější mi přijde skutečnost, že při natáčení nového Robocopa docházelo mezi studiem a brazilským režisérem Josém Padilhou k celé řadě sporů, kdy obě strany měly o filmu značně odlišnou představu. Robocop totiž vůbec není špatný film, nicméně v některých ohledech působí poněkud nedotaženě. Je však docela dobře možné, že se nikdy nedozvíme, nakolik za to může sám Padilha, který si vybudoval dobré jméno oběma díly svojí Elitní jednotky, a nakolik můžeme vinit zásahy shůry.
Základní zápletka je zcela prostá. V nedaleké budoucnosti se točí obrovské peníze v bojových robotech a největším hráčem na trhu je společnost OmniCorp. Bohužel pro majitele, lukrativní americký trh zůstává firmě stále zapovězen, protože v danou chvíli platný zákon nasazení robotů na americké půdě zakazuje. Politici ani širší veřejnost se nedomnívají, že by stroj bez svědomí a osobní odpovědnosti byl způsobilý k řešení otázek života a smrti, na které může příslušník ozbrojených složek (armáda, policie) v praxi narazit. Veřejné mínění má na stranu robotů přiklonit nejnovější marketingový tahák - Robocop.
Když už nemůže na americké půdě sloužit čistokrevný robot, mohl by do služby nastoupit alespoň kyberneticky upravený člověk, kterého škála pokročilých protéz a implantátů předurčuje k daleko vyšším výkonům. Ideálním kandidátem na rozsáhlou náhradu vlastních tkání je Alex Murphy, polda tělem i duší, který po bombovém útoku gangsterů přišel o značnou část své fyzické schránky. Po návratu do služby je rychlejší, přesnější a neohroženější. Jenže je to pořád on?
Řadu diváků to možná překvapí, avšak právě taková otázky jsou stěžejní náplní filmu. Od nového Robocopa jsme čekali leccos, nicméně cynicky se předpokládalo, že důraz bude kladen na akci a líbivý vizuál. Ani jedno nechybí, ale rozhodně nelze hovořit o tom, že by šlo o stěžejní pilíře filmu. Daleko častěji přistihnete politiky, nejrůznější korporátní šéfy, televizní komentátory nebo samotného Alexe, jak dumají o tématech, které by robotika pravděpodobně do naší společnosti opravdu vnesla.
Samotný Murphy (Joel Kinnaman) řeší, jestli se dokáže svojí rodině ještě podívat do očí, jestli ho v jeho stavu ještě vůbec lze považovat za manžela a otce. Ve službě pak sledujeme, jakým způsobem díky napojení na moderní technologie dovede z internetu, bezpečnostních kamer a dalších zdrojů vstřebávat neuvěřitelné kvantum informací, okamžitě je vyhodnocovat a efektivně zasahovat v situacích, jaké by běžní strážníci řešili týdny a měsíce. O smrtící účinnosti robotického těla asi mluvit netřeba. Člověka až mrazí, když vidí vševědoucího „velkého bratra“ v akci, zvlášť když Robocop neváhá porušování zákona na místě trestat. To si pak vyloženě přejete, aby se za kybernetickým hledím ukrývala empatická, myslící bytost, která je ochotná vzít v potaz, že jste možná jenom měli opravdu mizerné dětství...
Samotná manželka a syn slouží spíš jako neustálá připomínka Alexova doznívajícího lidství a vztyčeného prostředníčku, který se varovně vztyčí, kdykoliv se zdá, že OmniCorp se vzkříšeným policistou jedná jako se svým majetkem. Daleko větší prostor mají lidé právě z OmiCorpu, kteří tvoří myšlenkové a morální jádro celého filmu. Velice dobře se vzájemně doplňují šéf společnosti Raymond Sellars (Michael Keaton) a šéf protetického výzkumu, doktor Dennet Norton (Gary Oldman).
Norton je v zásadě dobrák a jeho lékařské přesvědčení mu velí zachránit život těžce zraněného Alexe za jakoukoliv cenu. Na druhou stranu při tom neváhá překračovat etické hranice, sledovat vlastní zájmy i ukájet vlastní ego. Sellars symbolizuje korporátní přezíravost a nenasytnost a jako takový je svým způsobem negativní hnací silnou celého příběhu, i když se vlastně chová jenom jako rozumný šéf jakéhokoliv podniku. Jistě, možná je maličko arogantní a zahleděný do sebe, ale jinak se vlastně jenom stará o dobré výsledky svého podniku. A to není zločin, nebo ne? Otázkou samozřejmě je, jak daleko je kvůli úspěchu ochotný zajít.
Tematiku lidské duše, svobodné vůle, korporátní chamtivosti a marketingového vymývání mozků dále rámují střípky z politického lobbingu, manipulativních médií nebo vnucování „svobody“ nestabilním regionům. Hutnou myšlenkovou omáčkou se pak jako nedovařená špageta táhne poměrně jednoduchý, přímočarý příběh, který možná v základě působí poměrně logicky, ale také maličko zrychleně a nedořečeně. V ději lze narazit na určité zkratky (do závěrečného aktu hrdina vstupuje přes poměrně nenadálou spojnici) a nevyvážené chování postav, kdy zvlášť u doktora Nortona lze pozorovat poměrně unáhlené výkyvy morálního kompasu, kterým nepředchází žádný viditelný vývoj. A právě v tomto ohledu se nelze neptat, nakolik studio do filmu zasahovalo a co popřípadě skončilo na podlaze střižny.
Podobně podezřele působí akční stránka filmu, která je nečekaně skromná. Vyloženě dobrý dojem dělá Padilha jen v úvodní scéně z válečného nasazení robotů v zahraničí. Akční scény se samotným Robocopem nejsou špatné, ale nepředvádí naprosto nic, co by vám výrazně utkvělo v paměti, jsou krátké a často poměrně bezzubé. Když Robocop bojuje proti robotům, digitální prostředí dává virtuální kameře volnost, která ale na plátně občas sklouzává až k určité umělohmotné videohernosti. V boji proti lidským protivníkům je Robocop o něco zemitější, avšak střihač v mládeži přístupném filmu dbá na to, abychom příliš neviděli důsledky násilí, což v kombinaci s předváděnou policejní brutalitou působí značně rušivě.
Verdikt
Robocop není ani zdaleka tak špatný, jak se mu dopředu podsouvalo. Rozhodně se povedl daleko lépe, než třeba Total Recall (2012) nebo Elysium, další dvě nedávné sci-fi, které se ve světě blízké budoucnosti pokoušely klást sociální či filosofické otázky. Určitě se nebojí zaobírat zajímavými otázkami spojenými s vytvořením robotického policisty a dát je do popředí, avšak dějová linka jako taková prošumí a akční scény tu a tam předvedou hezký záběr, ale vcelku jsou krátké a ničím nepřevyšují poctivý standard. Celkem tedy dostáváme inteligentní film, který předčil očekávání, přinesl poměrně poutavou zábavu (i když překvapivě především díky dialogovým scénám) a rozhodně nedělá značce ostudu, jak by se z některých hysterických reakcí před premiérou mohlo zdát. Na druhou stranu je nanejvýš pravděpodobné, že pokud se nedočkáme pokračování, za pár týdnů už si na film nikdy nikdo nevzpomene.
