Luc Besson kdysi platil za jednoho z nejvýraznějších evropských režisérů, který se jako jeden z nemnoha dovedl prosadit i v Hollywoodu. Bohužel, někdy po Pátém elementu (1997) se ale jeho jméno začalo stávat synonymem pro evropskou továrnu na lacinou oddechovou zábavu. Besson jako producent samozřejmě podpořil i akční chuťovky jako jsou 96 hodin nebo Kurýr, ale na druhou stranu nás pravidelně zásobuje i rychlokvaškami ala Taxi 4. A ani když se Luc sám opětovně chopí režisérského křesla, nedopadá to vždy zrovna slavně, jak ostatně potvrzují i Mafiánovi.
Přitom premisa není vůbec špatná. Příběh pojednává o vysloužilém mafiánovi tradičního střihu, který napráská svoje kumpány a před pomstou se schovává v Evropě, v programu na ochranu svědků. Vtip je v tom, že Giovanniho (krycím jménem Fred) hraje Roberto De Niro, vlastně tedy opravdový vysloužilý mafián. I když jen filmový. De Niro stále má v sobě tu váženost a určitý neklid, které jsme u patriarchů zločineckých famílií zvyklí vídat, a pokud si De Nira pamatujete alespoň z jedné starší gangsterky, bude pro vás kouzlo automaticky dvojnásobné.
Fred navíc, navzdory svému předstíranému zevnějšku ospalého spisovatele a přátelského souseda, v sobě stále nedokáže potlačit staré zvyky, a tak co chvíli málem prozradí své krytí. Zkouší s vámi orat instalatér? Běžný občas to musí skousnout, mafiánská horká hlava volí přesvědčovací metodu pomocí baseballové pálky. Podobně nedůtklivá je Fredova žena v podání stále půvabné Michelle Pfeiffer a také syn a dcera pochytili leccos z mafiánských praktik a neváhají si udělat ze školního dvorku svou Malou Itálii. Problémy rodinky musí neustále hasit věčně nakvašený agent Tommy Lee Jones a humor by měl plynout také z konfliktů mezi americkou a francouzskou kulturou, popřípadě mezi francouzskou a italskou.
Základní premisa tedy skýtá moře příležitostí, tak proč to celé tak zatraceně nefunguje? Besson v konkrétních momentech předvádí, že po řemeslné stránce pořád naprosto spolehlivě ví, co dělá, jenže jako celek snímek vůbec nedrží pohromadě. Chvíli sledujeme černočernou komedii, která nás nabádá k tomu, abychom si brutální násilí společně s postavami užívali, jen aby se v zápětí z filmu stalo existencionální drama, kdy hrdinové prožívají drásající psychické utrpení a my s nimi najednou máme soucítit, a brát hrůzy světa vážně. Dohromady v jednom filmu tyhle dvě polohy nefungují, nemluvě o tom, že atmosféra nezmění postupně, ale průběžně se střídá.
Druhým zásadním problém je, že Mafiánovi sázejí na jistotu. Řemeslně zvládnuté není jen Bessonovo vedení scény, ale i scénář. Bohužel v tom nejhorším slova smyslu. Většina situací je naprosto učebnicová, filmaři se nám nebojí předkládat sbírku těch nejomšelejších klišé, která bohužel úzce souvisejí i se známými obličeji herců. Ty opravdu místy mohou být devizou a De Niro v hlavní roli skutečně z ústřední postavy dělá stokrát většího mafiánského kápa, než kvantum sebedrsnějších flashbacků v podání jiného herce. Na druhou stranu se ale Robert často prochází po mnohokrát prošlapaných cestičkách, nesnaží se předvést nic nového a pro typicky otráveného Tommyho Lee Jonese to samé platí dvojnásob. Tohohle nabručeného agenta (poldu) jsme viděli už snad tucetkrát. A to samé se dá říct o celém filmu. Mafiánovi místy pobaví slušným vtipem, nesoudržnou atmosférou ale naštvou a nenápaditým dějem znudí. Což je snad to vůbec nejhorší, co vám film může udělat.
Verdikt
Zaryté fanoušky gangsterek, kteří si rádi připomenou Roberta De Nira v jeho tradiční poloze, by mohli Mafiánovi potěšit, já v kině našel jen nevýraznou šeď. Jako pásový výrobek určený k rychlému zaplácnutí filmového hladu snímek poslouží, ale o nějakém pochutnání nemůže být řeč. Obsazení je sympatické, Bessonovo řemeslo neklesá pod určitou úroveň a s černohumornými situacemi, ve kterých rodina trestá kohokoliv, kdo se jí pokusí znepříjemnit život, se dá perfektně sžít. Přece i ti nejmírumilovnější z nás si občas v koutku duše říkají, že školní šikanéři nebo líní státní úředníci by měli dostat bez pardonu za vyučenou. Jenže několik světlých momentů ani zdaleka nepřebije podivnou horskou dráhu, kdy nevíte, zda je hloupější se s postavami smát nebo s nimi plakat. Tedy za předpokladu, že by takové emoce film dokázal ve své záplavě otřepaných klišé nějak častěji vyprovokovat.
