Jestli se doteď dalo naivně doufat, že Agenti S.H.I.E.L.D.u nejsou jen prachsprostým příživníkem celovečerních filmů Marvelu, pak epizoda The Well musela připravit o iluze i ty největší idealisty. Dlouhé týdny byl aktuální díl prezentován jako přímé pokračování Thora 2, ale rychle se ukázalo, že s nejnovějším dobrodružstvím boha hromu nesouvisí prakticky vůbec a jednalo se čistě o propagační řečičky. Které ale nakonec zabraly, protože poprvé od Pilotu přestala klesat sledovanost, dokonce mírně stoupla. The Well si naladilo 6,85 milionů Američanů, rating se o desetinku vyšplhal na hodnotu 2.3.
Podvedení noví diváci ale dost možná utečou ještě rychleji, než ti kteří u seriálu vydrželi od začátku, protože z Thora 2 si Agenti S.H.I.E.L.D.u půjčili jen několik úvodních záběrů a asi tři minuty jsme mohli sledoval, jak hrdinové v greenwichské knihovně odklízejí trosky po zápasu Thora s Malekithem. To je všechno. Pak jsou agenti odvoláni k dalšímu případu, který je sice napojený na Asgard, ale nedočkali jsme se v něm jakékoliv postavy z filmů, návaznosti na jakoukoliv událost z filmů a pokud můj internetový výzkum nezklamal, tak ani naprosto ničeho z komiksů. Vrcholem návaznosti bylo několik vtípků o tom, že je Thor sexy, a že se s ním Coulson zná.
Pátrání po holi, která svému držiteli dodává sílu a zuřivost by mohl fungovat, kdyby se zaobalilo do nějakých zajímavých okolností, ale seriál zklamal i na téhle rovině. Norští anarchisté, kteří po třech úlomcích rozbité hole pasou, mají naprosto nulovou motivaci, nemají žádné cíle a všeobecně nejsou ničím zajímavý. U Elliota Randolpha je pozitivní, že jej hraje sympaťák Peter MacNicol (Ally McBeal, Vražedná čísla), ale tisíce let starého Asgarďana si asi všichni představujeme malinko jinak. Pátrání po úlomcích hole by pravděpodobně mělo žánrově brousit někam k Šifře mistra Leonarda nebo Lovcům pokladů, avšak místo nějakého zajímavého sledování stop pouze skáčeme po světě sem a tam. Místo toho, aby nás Marvel ohromil hezkými obrázky ze Španělska či Irska, můžeme v jednu chvíli alespoň s pobavením sledovat, že irský klášter představuje střecha chrámu Svatého Víta.
Ani s hrdiny to tenhle týden není nikterak slavné. Simmons řeší, jestli zavolat nebo nezavolat rodičům a agent Ward po doteku asgardské hole začne vzpomínat na podivnou příhodu z dětství, kdy málem utopil kluka ve studně. Obrazy mají být evidentně znepokojivé a něco vypovídat o Grantově současné psýché, ale ve skutečnosti jsou scény u studny naprosto nic neříkající a Brett Dalton zřejmě ani nedokáže zahrát nějaké vnitřní pochody.
Asi to vůbec nejzajímavější na celé epizodě jsou tak milostné techtle mechtle mezi jednotlivými členy týmu. Zpočátku to vypadá, že to jiskří mezi agentem Wardem a agentkou Simmons, když je mnohokrát opakováno či naznačováno, že právě on je její princ na bílém koni, připravený zachránit ji v jakékoliv situaci. To se samozřejmě nelíbí Fitzovi, který po Simmons evidentně jede, i když oba mezi sebou mají tak trochu sourozenecký vztah, takže bude nejspíš ještě hodně dlouho trvat, než si ti dva ujasní, jak to spolu vlastně mají. Po Wardovi už notnou dobu kouká ale také Skye a podle seriálových klišé by každý čekal, že právě tihle dva spolu co nejdřív skončí. Proto bylo příjemným překvapením, když na konci epizody spolu do hotelového apartmá zalezli Grant a Melinda, zkušená tygřice, kterou se zajíčkem spojují jizvy z boje a duše plná temných tajemství. Nedá se očekávat, že by se tahle noc někam dál vyvíjela, ale vztahy v týmu zamíchá zcela určitě.
Mimo lehčího obnažení postav se ale seriál jako celek opět naprosto nikam neposunul. Showrunners Maurissa Tancharoen a Jed Whedon otevřeně přiznávají, že chtějí mít všechny epizody uzavřené, jenže to je docela problém, když je na seriálu zajímavý pouze průběžný příběh a zbytek je vata. Na uzavřených epizodách není nic špatného, ale musí mít zajímavou zápletku, atraktivní provedení, chytré dialogy, vtip nebo dobré herecké výkony. Agenti S.H.I.E.L.D.u z toho většinou nemají nic a pouze nás krmí tuctovými případy, které jsou sice řemeslně zvládnuté, ale za zajímavé by je šlo označit tak před dvaceti lety. Od té doby se televizní zábava posunula podstatně dál. O organizaci Centipede jsme se nedozvěděli nic, o rodičích Skye také ne a Coulson už posté dokolečka omílal Tahiti.
Tentokrát jsme se na polynéský ostrov v Coulsonově noční můře na vlastní oči podívali, jenže v osmé epizodě už je to vážně tak trochu s křížkem po funuse. Coulsonova masáž měla přijít tak ve třetím čtvrtém díle a to ještě za předpokladu, že by Phil předtím v každé epizodě desetkrát neopakoval, že na chvíli umřel. Vždyť i minulá část končila tím, že Coulson zkoumá svůj zvláštní stav, ale nic nového se nedozví ani on ani my! Nad vyobrazenou scénou můžeme tak maximálně spekulovat o tom, zda se jedná o skutečnou vzpomínku, obyčejný sen, který vytvořilo Coulsonovo podvědomí, protože na Tahiti neustále myslí, anebo něco vnějšího, ať už by to měla být technologicky implantovaná vzpomínka nebo nějaká magická iluze. Skoro se mi ale chce věřit tomu, že se v potitulkové scéně měl objevit někdo z herců z Thora 2, ale protože plán nakonec nevyšel, filmaři narychlo natočili Coulsona na pláži...
Co dodat. Aktuální díl byl veleprůměrný a po krátkodobém zlepšení před několika epizodami nazpátek seriál upadl do nenápadité letargie. Pořád mě ale baví seriál rozebírat a vás moje rozbory podle interních statistik baví číst, takže v nadávání budeme pokračovat. Jen je docela smutné, že je to podstatně větší vzrůšo než seriál za desítky milionů dolarů.
