James Wan má za sebou fantastický rok. Nejdříve nahradil Justina Lina na pozici režiséra v nadcházejícím sedmém díle Rychle a zběsile a v létě upevnil svoji pozici současného krále strašení výborným hororem V zajetí démonů. Vzhledem k tomu, že tento člověk pravděpodobně nespí, stihl v mezičase natočit ještě pokračování svého tři roky starého hororu Insidious. Sám Wan tvrdí, že druhý díl Insidious klidně může být jeho poslední horor vůbec. Pokud by to byla pravda, tak by od tohoto žánru odešel na vrcholu. Insidious 2 totiž není pokračování přes kopírák a nebojí se rozšířit „mytologii“ celé série.
Josh a Renai Lambertovi (opět Patrick Wilson a Rose Byrne) se po incidentu s posednutím jejich syna (Ty Simpkins) stěhují na čas k Joshově matce. V tu chvíli ale zjišťují, že zlo, které je pronásledovalo, se jich rozhodně nechce vzdát. Wan a scenárista Leigh Whannell však opakují metody z prvního dílu jen prvních zhruba dvacet minut. Rose Byrne opět chodí po domě za temnými zvuky a nechává se strašit démonickým hlasem přicházejícím z chůvičky. Paralelně s tím však startuje příběhová linie nerdovských paranormálních vyšetřovatelů Specsa a Tuckera, kteří se nebojí šťourání v prastarých VHSkách, aby našli podstatu prokletí rodiny Lambertů.
Rozprostření příběhu do dvou linií zajišťuje mnohem širší zážitek. Whannell expanduje báchorku o posedlém klukovi na regulérně zajímavý hororový příběh s potenciálem na celou trilogii. Zároveň ale zpětně obohacuje první díl podobným stylem, jako to kdysi udělal Robert Zemeckis v druhém Návratu do budoucnosti. Ne, že by celá back-story byla bůhvíjak originální, ale v rámci žánru funguje skvěle a dělá z poměrně zbytečného pokračování vlastně dosti podnětný díl budoucí trilogie (vzhledem k obrovskému finančnímu úspěchu je třetí díl nevyhnutelný).
Kvůli roztažení příběhu však lehce utrpěl faktor strachu. Hned v úvodním flashbacku vás sice Wan přesvědčí, že nikdo neumí tak nervně vygradovat hororovou scénu, jako on, ale zároveň se jedná o pravděpodobně nejstrašidelnější moment celého filmu. Většina dalších vyvolá pouze příjemné mrazení v zádech nebo lehké škubnutí při hlasitém zvuku, ale element překvapení z prvního dílu už je nenávratně pryč. Insidious 2 je výrazně přízemnější film než jeho předchůdce, nesnaží se šokovat extravagantní podobou ústředního démona a právě proto je ve výsledku méně hrůzný. Ani tak sice jeho sledování nedoporučuji slabším povahám, ale kdo ve zdraví přežil první díl, tak se s klidem může podívat i na ten druhý.
Technická stránka je opět precizní. Wanova další spolupráce s kameramanem Johnem R. Leonettim přinesla další audiovizuální ovoce, o kterém se jiným nízkorozpočtovým hororům ani nezdá. Wan však opět používá digitál, což s výrazným navýšením počtu exteriérových scén někdy může na plátně vyznít trochu lacině. Vzhledem k tomu, že celé Insidious 2 mělo rozpočet jako průměrný televizní pilot, tak je stále úctyhodné, jak velké divadlo se Wanovi s tak málo penězi povedlo rozehrát.
Verdikt
Insidious 2 je výborným pokračováním, které se nebojí inovovat a přinést do celého duchařského žánru nové nápady. Z hororového hlediska vás sice nevyděsí takovým způsobem, jako mimořádně strašidelný předchůdce, dokáže ale překvapit vývojem děje, postav, příklonem k thrilleru i zcela záměrným humorem. Pokud jste chtěli více toho stejného, budete z druhého Insidious možná odcházet se sklopenou hlavou. Snaha o inovaci by se však v dnešní záplavě recyklovaných hororových sérií měla spíše cenit.
