Už včera se promítal v pražském kině Aero v předpremiéře záznam vystoupení kapely Muse, nazvaný Muse v Římě 2013 (Muse - Live at Rome Olympic Stadium). Podruhé pak budou mít fanoušci kapely příležitost snímek vidět 7. listopadu v řadě dalších českých a slovenských kin. Kompletní seznam najdete na stránkách distribuční společnosti Aerofilms, která záznam koncertu do našich sálů přináší.
Koncert v Římě proběhl v rámci letní The Unsustainable Tour, takže asi nikoho nepřekvapí, že zhruba polovina setu je věnována poslední desce, The 2nd Law. Podobě jako v případě předchozího živého záznamu (HAARP) se Muse rozhodli natáčet na velkém stadionu, což je rozhodnutí, které má svá pro i proti. Olympijská aréna pro 60 000 diváků je monstrózní a davové záběry z ní působí naprosto epicky, kapela si navíc může bez jakýchkoliv omezení vychutnat obří kulisu, výběhové molo, sekundární pódium, šlehající plameny nebo létající žárovku s akrobatem. Osobně však mám pocit, že halové show mají Muse nápaditější. Na turné k The Resistance dominovaly pódiu výsuvné pilíře s kapelou, na turné k 2nd Law to byla pohyblivá závěsná pyramida, kterou na stadionech nahradila podstatně méně zajímavá členitá projekční obrazovka, zabudovaná do kulisy obří továrny. Ale nevadí, pyramidu jsme mohli vidět na vlastní oči loni v Praze, alespoň si můžeme rozšířit obzory.
Klasickou show Muse asi není třeba představovat, novinkou je dramatická složka, které se táhne jako stříbrná nit celým představením. Už během Panic Station se na projekčních obrazovkách ve směšných tanečních kreacích svíjí přední političtí vůdci světa, při Animals nejprve ve videu a pak přímo na pódiu rozhazuje zhýralý makléř štosy bankovek a během Feeling Good v protikladu k přírodnímu textu můžeme pozorovat ženu posedlou technikou a benzínem. Během povstalecké Uprising je pak oběma dvěma figurám v prostorách pod pódiem ustrojen menší funus.
Kapela už zkrátka dávno nemá jen kytaru, basu, bicí a pár světel. Muse vyrostli ve stadiónové giganty, kteří se neštítí svou hudební produkci zabalit do hávu velkolepé vizuální show. Důležité však je, že k současnému stavu nebyla kapela dotlačena a ani se nebavíme o nějaké uměle vyprodukované rychlokvašce, která do arén naskočila rovnou ze Superstar. Muse očividně bavit desetitisícové davy vždycky chtěli a než se jim to konečně povedlo, museli se k těm davům poctivě vypracovat, takže ve chvíli, kdy před ně konečně předstoupili, už měli práci s publikem perfektně zmáknutou. Na obřím jevišti se po několikaleté praxi cítí jako doma.
Oproti předchozí Resistance tour, kde především Matt působil místy ve svém exaltovaném vystupování místy až malinko křečovitě (i když je očividné, že ho hra na koncertní primadonu poťouchle bavila), se kapela malinko uvolnila a odvádí obdivuhodný mix nadšení pro věc a absolutního profesionalismu. Prosté hraní a zpěv střídá okázalé předvádění i kontakt s publikem a diváky záznamu. Jak jen moje laické ucho slyší, kapela hraje čistě, Bellamy vyzpívá i nejnáročnější party jak na desce a ani když s kytarou běhá a skáče sem a tam, málokdy mu na strunách uklouzne prst vedle.
Na písničkách ze 2nd Law je vidět, že jsou určené právě pro velká pódia a okázalou show plnou projekcí a výbuchů. Na živo fungují daleko lépe, než jsem si při prvním poslechu desky dovolil představit. Muzikantská hravost se snoubí s charismatem všech tří pánů a vizuální kulisou a před očima se nám tak rozehrává velkolepá pocta rockové i popové tradici, kterou měl Bellamy dost možná při skládání v hlavě.
Navzdory tomu si ale neodpustím připomínku, že čím víc kapela sahá v playlistu do minulosti, tím víc střídá muzikantskou hravost a skládání poct prosté písničkářství, kterým kapela dokáže strhnout šedesátitisícový dav i bez všech přídavných cingrlátek. K výkonu kapely se sluší dodat, že i když se Muse nevyhnou používání podkresových smyček (což je škoda, orchestru by to na jevišti slušelo), stadion dokážou spolehlivě naplnit svou hudbou a energií pouze v čtyřčlenné sestavě (Muse + doprovodný muzikant Morgan Nicholls), bez všech těch pátých kytaristů, žesťů, vokalistek, tanečníků a cvičených slonů, které obvykle stadiónové kapely ke svým vystoupením nezbytně potřebují.
Záznam koncertu režírovali podobně jako předchozí HAARP (Muse live from Wembley) Thomas Kirk a Matt Askem, takže jsme se opět dočkali dynamického snímání a střihu, kdy má režie možnost používat kamery v hledišti, pod jevištěm, na jevišti, na jeřábech a na drátech nad hledištěm, ale nikdy nesklouzne k nepříjemném nešvaru řady koncertních záznamů dnešní doby, kdy se tak rychle stříhá, že než pochopíte, na co se zrovna díváte, je záběr už zase pryč.
Verdikt
Muse - Live at Rome Olympic Stadium je perfektně zvládnutý koncertní záznam, který je krásným dárkem pro všechny fanoušky a na velkém plátně si jej užijí dvojnásob. Na druhou stranu je škoda, že Muse nedokázali absolutně ničím překvapit, zvlášť pokud čas od času jejich živáky na Youtube projíždíte. Live at Rome Olympic Stadium je autentickým odrazem toho, v jakém rozpoložení se momentálně kapela nachází a předkládá v dokonalé technické kvalitě koncertní zážitek všem těm, kteří si jej nemohou dopřát osobně nebo si jej chtějí zopakovat. Bez příkras. Někomu to může vyhovovat, podle mě je to škoda. Na pódium pro tuto speciální příležitost mohl usednout symfonický orchestr, mohli jsme se dočkat bohatšího setlistu, hosta nebo zkrátka čehokoliv, co by vysoký standard pozvedlo na nezapomenutelný zážitek. I tak se ale jedná o energetickou pecku, u které budete mít v kině co dělat, aby vás nepostavila na nohy.
