J.J. Abrams je takový malý hollywoodský zázrak. Z jeho sedm let starého seriálu Lost se sice stal obrovský hit, to je pravda, ale přesto málo kdo čekal, že se z režiséra po pouhých dvou celovečerních filmech (Mission Impossible 3 a Star Trek) stane uznávaná hvězda. Možná právě díky svému raketovému vzestupu dostal možnost po dvou pokračováních natočit svou vlastní látku. Vzniknul tak poměrně osobní snímek, ve kterém se Abrams vyznává z lásky ke Spielbergovým sci-fi filmům a zároveň vzpomíná na to, jaké to bylo, když s kamarády na počátku osmdesátých let natáčeli svoje první amatérské filmy.
Hlavní zápletka Super 8 se dává do pohybu ve chvíli, kdy parta kamarádů ze základky točí na maloměstském nádraží klíčovou scénu svého zombie filmu. Stanicí projíždí plnou rychlostí nákladní vlak, když v tom se stane něco naprosto nečekaného. Zpoza konce se vyřítí auto, s vlakem se srazí a vykolejí ho. Místo havárie z neznámých důvodů bleskurychle uzavře armáda a ve městečku začnou mizet psi i lidi. Armáda postupně ovládá celé okolí, hrozí evakuací a šerifova kancelář si se situací naprosto neví rady. Přesto se parta dětí rozhodne v pohnutých časech film dokončit, a následně také vypátrat, co armáda tají a co to sakra uteklo z vykolejeného vagonu.
Střet dvou světů
Dlouho před premiérou Abrams prozradil, že scénář Super 8 vznikl vlastně skloubením dvou rozpracovaných příběhů: Jeden námět pojednával o dětech z maloměsta, které dospívají při natáčení amatérských filmů, druhý byl o proslulé Oblasti 51 a o tajemné bytosti, která z ní unikne. Jenže kombinovat ty dvě myšlenky asi nebyl úplně nejšťastnější nápad. Zhruba do poloviny filmu totiž sledujeme poměrně civilní příběh dětských hrdinů, kteří zažívají první lásky, konflikty s rodiči i mezi sebou. Dynamika partičky je trefná a herci jsou opravdu dobří, takže děti ve filmu pro jednou nepůsobí jako kašpárci, kteří odříkávají dialogy příliš dospělé na svůj nízký věk, ale jako komplexní postavy, které vás zajímají.
A zajímají nás i jejich malá osobní tajemství, která si král mysterie Abrams ani tentokrát neodpustil. Ale zabírá to, tak proč mu je zazlívat. Daleko míň už funguje tajemno vědeckofantastické, které je do první poloviny naroubované poměrně násilným stylem, většinou působí rušivě a osobně jsem se pokaždé vyloženě těšil, až se zase pozornost přesune k prožitkům našich hrdinů. Ještě poměrně snesitelné je zkoumání tajuplné bílé kostičky, která se vysypala z vlaku, nebo nečekané odhalení, jež přinese záznam z dětské kamery, pořízený při vlakovém neštěstí. Ale když vám pokusy o první nesmělé chytnutí za ruku přerušují scény, ve kterých kameře skryté monstrum unáší místní obyvatele a celé to působí jako z odlehčeného hororu, tak to už opravdu ruší.
Ne že by ty scény byly natočené vyloženě špatně, jako izolované úseky je Abrams zvládá s přehledem (nechybí napětí ani ta správná dávka násilí), ale když ony do filmu opravdu tak nějak nepatří. Tedy zhruba do té poloviny, ve které se film zvrhne v regulerní sci-fi. Veškerý vývoj postav jde stranou a už se jenom utíká před monstrem a jezdí tankem po hořícím městečku. Což je poměrně koukatelná zábava, navíc s postavami, na kterých vám záleží, ale pořád je to o několik tříd slabší, než strasti dospívání z první půlky. Všechna tajemství jsou postupně odhalena, ale jen minimum odpovědí s sebou nese nějakou výraznější satisfakci. A uspokojit nedokáže ani úplný konec, který by chtěl strašně moc být emocionální, ale po třiceti minutách pobíhání po bojišti a zbrklém závěru to prostě nefunguje. Spielbergův příklad se napodobit nepodařilo.
Provedení a závěrečné zhodnocení
J. J. Abrams měl zkrátka natočit buď dva samostatné snímky, anebo si dát se scénářem daleko větší práci (film si sám napsal). V téhle podobě totiž Super 8 působí dojmem, jako by „Džejdžeje“ bavilo rozehrát postavy, ale pak už se tak strašně těšil na závěrečnou masivní destrukci, že se samou netrpělivostí vykašlal na přirozený vývoj a vzal to rychlým převíjením. Takže ve filmu sice v zásadě nic podstatného nechybí, ale s postupující stopáží se pod nánosy uspěchanosti pomalu vytrácí jak logika, tak dřívější prokreslenost hrdinů a divákovo ponoření do děje pomalu mizí. Bohužel.
Jednotlivé pasáže, jak už bylo řečeno, zvládá režisér po technické stránce bez problémů a s mladými herci pracuje na výbornou (Minimálně z Elle Fanning něco bude, dejte na má slova!). Trochu nevýrazné, či snad nerozvinuté, jsou postavy dospělých, ale to je zase vina scénáře. Digitální monstrum není špatné, ale podstatně zajímavější je samozřejmě v době, dokud jsme ho ještě neviděli. Pokud je ale příšera jakš takš slušná, tak ostatní digitální triky jsou bohužel vyloženě slabé. Zvlášť úvodní scéna havárie vlaku vypadá jak z počítačové hry. Že by tvůrčí záměr? Pocta béčkovým filmům? Těžko říct. Všechno, co je ve filmu pravé, naopak působí skvěle. Ze všeho od kostýmů přes barvy až po soundtrack křičí osmdesátá léta. Ta iluze je prostě dokonalá.
Super 8 tak sice ve výsledku není bezchybný film, ale výrazný dojem zanechat dokáže. Abrams si užívá natáčení hororových sci-fi momentů, jako obvykle nás provokuje svými mysterii a nechá bandu dětí pobíhat napříč hořícím městem ve vojenském obležení. Což by samo o sobě stačilo na zábavné béčko. Jenže v nedotažené konstrukci se skrývá ještě opravdu silná první polovina, která ve vás kromě nostalgie dokáže probudit i dětskou touhu po dobrodružství a zájem o tak silnou skupinku mladých hrdinů, jakou filmové plátno nepamatuje snad od premiéry prvního Pottera. Ze Super 8 zkrátka crčí nesmírný zápal pro věc a poctivé filmařské srdce, a to se počítá. A ani nedopečený příběh vám tenhle pocit naštěstí vzít nedokáže.
