Najít knihu nebo povídku, amerického spisovatele Stephena Kinga, která se ještě nedočkala své vlastní filmové adaptace, je poměrně oříšek. A i těch, které se dočkaly jen jedné, je také po čertech málo. Carrie, Kingova literární prvotina, má (včetně té aktuální) již tři verze a jeden sequel. Nejspíš vás moc nepřekvapí, že i po aktuální reimaginaci v celkovém porovnání vychází pořád nejlépe Brian De Palma a jeho Carrie z roku 1976 se Sissy Spacek.
Carrie White to nemá v životě snadné. Pohybuje se mezi dvěma extrémy: matkou, která svůj nevyrovnaný psychický stav maskuje náboženským fanatismem, a spolužačkami, které Carriino podivínství považují za slabost a je pro ně tedy ideální obětí šikany. Při posledním incidentu naštěstí zasáhne učitelka a přítomné dívky se dočkají trestu. V některých se probudí černé svědomí, ale jsou tu i takové, které na svém chování neshledávají nic nevhodného. Samotná Carrie zpočátku o nějakou pomstu ani nestojí. A to ani ve chvíli, kdy objeví své nadpřirozené schopnosti (telekinezi). Ale každý z nás má nějaký ten bod zlomu...
Svým rozsahem není knižní Carrie nijak složité dílo. Prim nehraje ani tak očekávání nejhoršího, jako spíš samotná psychologie postavy. Přerod hlavní hrdinky z ušlapávaného ošklivého káčátka v dívku, která spolu s nově nabytými schopnosti najednou získává i vlastní sebedůvěru a víru v lepší časy. Ovšem tenhle aspekt je v nové Carrie naprosto utlumen. Hrdinka je pořád tím trpícím stvořením, do kterého všichni kopají tak dlouho, až mu nezbývá, než se ohradit.
Celý akt pomsty, ke kterému děj neomylně směřuje, nemá takový efekt, protože z hrdinky se stává pouze loutka se kterou prakticky nejde sympatizovat. Je smutné, že zrovna samotná Carrie je tím nejslabším článkem filmu. A i kdyby se Chloë Grace Moretz snažila sebevíc, nic víc ze své postavy jednoduše nedostane. Nedostává se jí prostoru pro to, aby svou postavu mohla vykreslit a lépe s ní pracovat. A tak jen bolestivě civí, což možná funguje v první polovině filmu, ale po jeho zbytek tím diváka už jen otravuje.
Znatelně hůř dopadla už jen Julianne Moore, Carriina matka. Počínaje úvodem, kdy se vyděšeně svíjí na posteli pod náporem bolesti, netušíc, že rodí, působí její postava napříč celým filmem jako z parodie. Je poměrně snadné odhadnout záměr tvůrců: Máme ji vnímat jako bláznivou náboženskou fanatičku se sklony k sebepoškozování. Víc jako by vědět nebylo potřba.
Technické provedení rozhodně nic nezachraňuje. Vše působí vyumělkovaným a naleštěným dojmem, takže pokud měli tvůrci představu, že tímhle materiálem někoho vyděsí, nebo v něm vzbudí alespoň nepříjemný pocit, zmýlili se. Ujišťuji vás, že vám jako divákovi bude naprosto jedno, co se komu stane a jak.
Kimberly Peirce, režisérka, která mnohé z nás před pár lety emocionálně vyčerpala svým celovečerním debutem Kluci nepláčou (za nějž si Hilary Swank právem zasloužila Oscara), přijala zakázkový film velkého studia, což jí nemůžeme mít za zlé. Nejspíš už zpočátku šlo o jednoduchou rovnici, jejímž výsledkem měl být snadno stravitelný popcorn pro teenagery, kteří původní Carrie neviděli a nejspíš ani nikdy neuvidí. Dokonce možná ani netuší, kdo je Stephen King.
Carrie možná není nejlepším dílem Stephena Kinga, přesto si ale zaslouží víc. Z dramatu vystaveného na psychologii, se režisérce podařilo udělat pouhého následovníka vyleštěných, zakázkových předělávek typu Krvavý Valentýn a Dům voskových figurín. Film nepřináší naprosto nic nového, žádnou přidanou hodnotu oproti originálu a bohužel ani strhující herecké výkony. Většina z nás tedy nebude mít žádný pádný důvod pro to, aby se na Carrie do kina vypravila.
