Životopisné filmy jsou tak trochu jako dokumenty nebo reality show. Pokud si nechcete příliš vymýšlet, máte předem daný nějaký materiál, ve kterém svůj filmový příběh budete „hledat“. Život sebezajímavější osobnosti totiž jaksi odmítá mít začátek, prostředek a konec. Filmař musí vědět, co chce o dané osobnosti říct, a pak si vhodně vybrat momenty jejího života, které zvolenou tezi podpoří. Ideálně takovým způsobem, aby nechyběla gradace a nějaké pikantní historky, které filmový portrét odliší od tisíců další podobných. Tomu samozřejmě může nadále pomoci také silná audiovizuální stránka. To, že namíchat tenhle koktejl není vůbec žádná legrace, potvrdila nedávno například Diana – příběh o člence britské královské rodiny, jedné z nejvlivnějších osobností devadesátých let dvacátého století většinu diváků nudil. Režisér Ron Howard si za objekt svého zájmu vybral dva frajírky, kteří se proslavili ježděním dokola v rychlých autíčkách a světe div se, vytřískal z toho o několik tříd silnější podívanou.
James Hunt a Niki Lauda byli naprosto odlišné osobnosti, přesto oba patří mezi špičku jezdců Formule 1. Hunt byl bouřlivák, vymetač večírků a lamač dívčích srdcí. Závodil, protože se tváří v tvář smrti cítil víc naživu. Na trati si počínal jako dravec, který se dopředu dere především silou vůle a až sebevražedným riskováním. Mimochodem, nebezpečnost závodění není žádnou nadsázkou, v sedmdesátých letech ještě neměli závodníci takové bezpečnostní vybavení, jaké je k dispozici dnes, a tak umíral v průměru jeden jezdec ročně! Toho si byl vědom i Lauda, který závodit snad ani nechtěl. Do kokpitu údajně usedal pouze proto, že odmítal být finančně závislý na svých rodičích a tvrdil, že nic jiného než závodit neumí. Při závodech byl hodně metodický, spoléhal na poctivou přípravu a technologickou vyspělost svého vozu. Riziko se snažil minimalizovat. Příběh sleduje sportovní dráhu obou pánů od momentu, kdy se poprvé potkali na okruhu Formule 3, až do konce sezony 1976, kdy pánové bojovaly o prvenství až do úplně posledního závodu.
I když trailery prozrazují možná až příliš a bavíme se o žijících osobnostech, které je možné dohledat normálně na Wikipedii, nemyslím si, že by znalost osudů obou pánů nějak výrazně snižovala filmový zážitek. Přesto vám doporučím, abyste se informacím o filmu/skutečných událostech pokud možno vyhýbali a kromě výborně odvyprávěného příběhu se dočkáte během závěrečných závodů ještě větší dávky napětí. Jestli je tedy něco takového vůbec možné. Osobně jsem výsledky závodů znal a stejně jsem byl v závěru napnutý jak kšandy.
A podobně silně na mne působil i celý zbytek filmu, což je jasným důkazem toho, jak dobře režisér Howard ovládá své řemeslo. K motosportu totiž nemám absolutně žádný vztah. Na jezdění dokolečka neshledávám nic divácky atraktivního a k řidičům nemám stejný obdiv, jaký dovedu chovat k výkonům atletů. Velkou váhu tak pro mne má tedy fakt, že si film moc dobře uvědomuje, že se bavíme o heroizaci bláznů, co v jezdících rakvích drandí v kruzích. Na jednu stranu soukání jezdců do kokpitů působí jak nasedání rytířů na bujné oře a napjatá atmosféra dovede vyvolat dojem, jako by na soupeření obou mužů skutečně bylo něco podstatného. Pak se ale z ničeho nic objeví na poradě před závodem Niki Lauda a řekne, že závodit nechce, protože je mokrá trať příliš riskantní a jsme zase doma. Je to „jen pitomý sport“. Nebo není? Když i racionální Lauda závodí navzdory zdravotním potížím a já se přistihnu, že napjatě sleduji závod, jehož výsledek znám, dává nám Howard jasný signál, že člověk ve svém životě iracionální vzrušení potřebuje, i kdyby ho měl zprostředkovat jen obyčejný film o dvou soupeřích.
Závody dokáže režisér pomocí kamery, střihu a Zimmerova soundtracku prezentovat jako tu nejakčnější automobilovou honičku a jistotu neztrácí ani mimo závodiště. Oba dva hrdiny dovede vykreslit takovým způsobem, abychom na nich našli pro i proti a nebyli si jistí, komu vlastně máme fandit. Jejich soupeření je vystavěné takovým způsobem, že jeho rozuzlení dává smysl a dovede uspokojit, i když každému musí být naprosto jasné, že po skončení filmu se pojede další sezona, která dá na minulé šampióny stejně zapomenout. Za precizně vystavěný příběh obou mužů je třeba poděkovat i Peteru Morganovi (Poslední skotský král, Duel Frost/Nixon), který scénář připravil za přispění samotného Nikiho Laudy. Ten později uvedl, že filmařům pouze vypověděl svůj příběh, nad natáčením neměl sebemenší kontrolu, ale stejně výsledný film označuje za nesmírně věrné vyobrazení tehdejších událostí.
Závěrečná pochvala patří oběma představitelům ústředních rolí. Chris Hemsworth odložil Thorovo kladivo, a přesto v roli bohéma Hunta působí jako ztělesnění poloboha. Ženy mu padají k nohám, muži chtějí být jako on, nikdy neztrácí svůj dokonalý hollywoodský úsměv a jeho provokativní drzost je jednoduše podmanivá, i když film předkládá celou řadu důkazů, že ve skutečném životě musí být s podobnou povahou jen samé potíže. Po Rivalech začínám nabývat silného přesvědčení, že má Hemsworth v sobě přesně tu správnou kombinaci talentu a charismatu, aby se mohl stát jedním z vůbec nejslavnějších herců své generace. Daniel Brühl jako Niki Lauda v méně zářivé roli méně pohledného muže nepoblázní ani zdaleka tolik fanynek, ale herecky je jeho role o to vděčnější. Podobně jako Lauda musel Brühl vděčnou okázalost svého kolegy dohánět tvrdou dřinou a výsledek stojí za to. I přes nepřátelský zevnějšek si ani svědomitého Nikiho nejde nezamilovat. Olivia Wilde v roli Huntovy milé má spíše podružnou úlohu, daleko zajímavější je Brühlova partnerka, v podání Alexandry Marii Lara.
Verdikt
Rivalové jsou skvěle natočeným a zahraným dramatem o soupeření dvou slavných pilotů Formule 1, o lesku i nesmyslnosti lidského pachtění. Závodní scény dovedou krev rozproudit i ji mrazit v žilách, vizuální stránka dobového vyprávění působí velice věrohodně a Chris Hemsworth i Daniel Brühl před našima očima vytvářejí hmatatelné postavy z masa kostí. Přesto přese všechno jsem se po celou dobu nedovedl setřást vědomí, že se dělá něco důležitého z příběhu o dvou bláznech, co se honili v autíčkách...
