Legendární režisér Terrence Malick, jehož každý film je od samotného procesu natáčení až po vlastní sledování tak odlišný od ostatní produkce, nedává divákovi moc možností, jak se k jeho snímkům postavit. Buď je budete milovat, nebo nenávidět.
K zázraku tentokrát znovu sleduje slasti a strasti maloměstské rodiny, kterou tvoří Neil (Ben Affleck), jeho francouzská žena Marina (Olga Kurylenko) a její dcera z prvního manželství. Všichni se ale po krátkém soužití v USA začnou trápit a hledat útěchu na různých místech. V přírodě, v náruči Jane (Rachel McAdams) nebo v kázáních kněze Quintany (Javier Bardem).
Ačkoli není podle mě To the Wonder Malickův nejslabší film, dokážu pochopit proč ho za něj někteří považují a v některých výtkách se s nimi i shodnout. Malickova oklahomská romance se po vizuální stránce od předchozího Stromu života vůbec neliší. Jsou tu bezkonkurenční obrazy Emmanuela Lubezkiho, někdy syrově dokumentární, někdy jako z jiného světa. To je pro mě hlavní pozitivum, hlavní důvod, proč se na nové Malickovy filmy vždy tak těším. Jeho schopnost dostávat ze štábu po celodenním natáčení něco podobného je nevídaná.
To, co ale měl předchozí Strom života a za co dostával plusové body, zde bohužel už chybí. V prvé řadě nemá K zázraku univerzální sdělení "vztah syna k otci a matce, vztah k sourozencům". Film je o lásce, o dvou lidech, kteří mění svoji partnerskou realitu jako rozhádaný pár na Facebooku, až nakonec skončí na "je to komplikované". V takovéto podobě mi konflikt nic neřekl a tak jsem si jen užíval obrazy. Za druhé nemá film přesvědčivé herce. Brad Pitt byl ve Stromu života zaručenou jistotou, Jessica Chastain začínala u Malicka svoji zářnou kariéru a z trojice jejich synů také začínají vykukovat nadějná jména. V Zázraku z toho nejlépe vychází Olga Kurylenko. V podstatě by se dalo říct, že je Malick určitou zkouškou herecké dospělosti. Olgy spíše psychicky nestabilní než éterická Marina je v pořádku. Ben Affleck naopak nedokazuje v žádné scéně nic a spíše prokazuje, že jako herec je bez scénáře k ničemu, což celkem překvapí, jelikož by měl být jako režisér flexibilním člověkem, který by se snadno přizpůsobil okolnostem Malickova nevyzpytatelného natáčení. Rachel McAdams doplácí na to, že začínala v hloupoučkých slaďácích a až teď se snaží prorážet do "vysokého umění" a role Javiera Bardema je v podstatě jen tlampačem Malickovy skepse k Bohu a víře, což z ní dělá něco, čím se asi nikdo nechce v recenzích zabývat. V součtu si pak můžete zase užívat jen obrazy. Třetí fakt, který Malickovy nemůžu odpustit, je použití hudby. Z výborného soundtracku nováčka Hanana Townshenda zbyly jen střípky, ve filmu tak slyšíme pouze klasickou hudbu. Takovou klasickou hudbu, kterou si nebudete po skončení filmu googlit jako jste to dělali s Vltavou, chorály Johna Tavenera nebo Lacrimosou. A tak můžete zase jen sledovat úžasné obrazy. Asi už víte, kam tím mířím...
Verdikt
Zbytečně osobní zpověď, se kterou se málokdo ztotožní. Překrásné záběry zůstávají a jsou hlavní devizou filmu, snažení, při kterém si obhajujete režisérův styl, tentokrát ale stojí až příliš mnoho úsilí. Chtělo by to větší rozpočet a jiná herecká jména, aby z toho nebyla taková znouzectnost.
