Patrně nejpříjemnější letošní festivalové překvapení, které svojí pohodovou atmosférou elektrizovalo sály v Berlíně i Karlových Varech, je nejnovější indie Davida Gordona Greena, Prince Avalanche. Greenův návrat k nezávislým kořenům je zároveň jeden z nenápadných, ale velkých tvůrčích příběhů letošního roku. Po letech strávených u více či méně povedených hollywoodských komedií jako Travička zelená, Princ a pruďas a Spratci na zabití se Green vrátil k vážnějším tématům hned s dvěma filmy. Prince Avalanche a Joe, za nějž nyní sklízí obrovské pochvaly na festivalu v Benátkách (spolu s Nicolasem Cagem, který ztvárnil titulní roli).
Prince Avalanche je komorní film, evidentně natočený za pár šupů a jen hrstku natáčecích dní. Vystačí si všehovšudy se čtyřmi postavami a odehrává se na naprosto izolované lokaci zasáhnuté těžkými požáry. Alvin (Paul Rudd) a Lance (Emile Hirsch) jsou dva silničáři pracující na vyznačení nové silnice uprostřed lesů. To sice možná zní jako nadějná zápletka pro dobrý psycho-thriller, ale Prince Avalanche naopak vyčnívá svou extrémně uklidňující atmosférou. Nádherná kamera Tima Orra a především fantastický soundtrack od americké indie rockové skupiny Explosions in the Sky pomáhají kolem filmu vytvořit silné genius loci.
A to se toho vlastně v Prince Avalanche až tak moc neděje. V rychlých devadesáti minutách se stihne odvyprávět celkem rutinní příběh o neočekávaném přátelství a dospění v muže, i když vám už dávno bylo třicet. Ona atmosféra a hlavně parádní vykreslení vztahu mezi oběma hlavními charaktery však dělají z Prince Avalanche neopakovatelnou podívanou. Je dost pravděpodobné, že když se ke konci filmu Alvin a Lance rozhodnou vykašlat na všechny strasti a spustí se montáž jejich přátelského blbnutí, tak vás začnou pomalinku „svědit oči“.
Svůj podíl na tom mají i Paul Rudd s Emilem Hirschem. Oba totiž předvádějí špičkové, umírněné herecké výkony. Rudd se konečně trochu odpoutal od své jediné herecké polohy „čtyřicátníka s problémy“ a zde ukazuje, že je schopen kromě hláškování uhrát i dramatičtější úlohu. Hirsch už podruhé uvízne v divočině, ale tentokrát si to neužívá a jeho neustálé popichování a otravování Rudda vede k několika mimořádně vtipným dialogům. Těch zde ale není tolik a i kvůli tomu bych se zdráhal tvrdit, že Prince Avalanche je komedie. Ve výsledku mu to totiž může pouze uškodit.
Od komedie člověk čeká, že se bude od první do poslední minuty popadat za břicho a na konci se mu slavnostně natrhne bránice. Nic takového při sledování Prince Avalanche nečekejte. Sem tam se určitě zasmějete, ale jen do okamžiku, kdy vyplavou na povrch některé vyloženě temné stránky příběhu. Kromě již zmiňované špičkové atmosféry je však celý Prince Avalanche hlavně o vztahu mezi Alvinem a Lancem. Jejich hmatatelná filmová chemie a bezchybné ztvárnění Ruddem a Hirschem dělá z Prince Avalanche jeden z nejpříjemnějších filmů letošního roku. A to i přesto, že se film vyvíjí poměrně předvídatelným směrem a po příběhové stránce nenabízí nic vyloženě osvěžujícího.
Verdikt
David Gordon Green se vrátil se vší parádou a definitivně dává zapomenout na některé předchozí tvůrčí přešlapy. Zde totiž zrežíroval okouzlující indie film s ohromným hnacím motorem v podobě hereckých výkonů a technického zpracování. Jak kdysi řekl Roger Ebert: „Nezáleží na tom, o čem film je, ale jak ‚o tom‘ vypráví.“ A Prince Avalanche „o tom“ vypráví vskutku parádně.
