Premiéře snímku Predátor: Kořist (Prey) předcházela jistá dávka skepse. Částečně asi byla pochopitelná. Během let jsme si zvykli na to, že filmy s Predátorem nebyly kdo ví jak světoborné. Zvlášť ten poslední (Predátor: Evoluce) dopadl hodně nevalně, po tom, co studio do celé produkce extrémně šťouralo a projekt se za pochodu různě předělával. Značka jako taková začínala působit vyčpěle. Zároveň byl Predátor: Kořist oznámený přímo na stream, což nevypadá jako projev ambicí. Jenže už v tomhle bodě šlo obavy celkem snadno zapudit. Predátor: Kořist byl naplánovaný jako film pro kina a přímo na stream šel jen kvůli obchodním rozhodnutím, jež následovala po převzetí studia 20th Century Fox Disneym. Navíc Prey natočil šikovný režisér Dan Trachtenberg, což míru zvědavosti ještě o to víc posílilo.
Premiéra pak definitivně potvrdila, že opravdu nebylo čeho se bát. Predátor: Kořist dopadl znamenitě. Často zaznívá otřepané prohlášení, že jde o „druhého nejlepšího Predátora od toho původního“, což je ale upřímně řečeno porovnávání nesrovnatelného. Původní Predátor má jednoznačně daleko vyšší hodnotu v rámci kulturní historie. Zatímco Prey je jen jeden film z řady, Schwarzeneggerův souboj se šmejdem z vesmíru je v mnoha ohledech zásadním milníkem, který výrazně ovlivnil kinematografii a popkulturu. Stejně tak hraje nespornou roli, že má v sobě původní Predátor pro spoustu diváků ohromnou dávku nostalgie. Jakmile ale tyhle dva aspekty oddělíme, pak čistě ze soudobého diváckého pohledu film z roku 1987 zas až takový zázrak není. Nějaká podrobnější srovnávání by tudíž k oběma snímkům vlastně byla nefér. Stačí říct, že Prey rozhodně znovu neobjevuje kolo, ale v rámci filmů o souboji člověka s monstrem šlape jako hodinky a původnímu Predátorovi skládá hold se sympatickou nenuceností, kdy těch pár nenápadných odkazů potěší, ale nijak se nevnucují, nepřebíjejí aktuální zážitek.
Tolik úvodem, pojďme k samotnému Predátorovi: Kořist. Jeho děj je zasazený do 18. století, do lesů v Severní Americe, kde žije kmen komančů. Mladá Naru (Amber Midthunder) se touží stát lovkyní, ačkoliv ji zbytek kmene neustále podceňuje. Naru se ale nehodlá nechat odradit a čeká na svoji velkou kořist, na níž by předvedla, že má vše co potřebuje k tomu, aby se zařadila mezi lovce svého kmene. Když v oblasti přistane mimozemšťan, který sám přicestoval otestovat své lovecké schopnosti, stojí před Naru daleko tvrdší zkouška, než si vůbec dokázala představit.
Snímek je pojatý natolik přímočaře, jak zní jeho samotná zápletka. Ano, dojde k určitým zákrutám, ale v zásadě se seznamujeme s Naru a s Predátorem, oba dva sledujeme v akci při kratších střetnutích, při potyčkách s jinými protivníky a vše směřuje k finální vzájemné konfrontaci. V určitém směru Predátor: Kořist připomíná Šíleného Maxe: Zběsilou cestu. Také je povětšinou v pohybu, také se toho moc nenamluví a dopodrobna se nerozplétají nějaké charakterní peripetie. Vypráví se se skrz akci (činnost), důležitější než košatost děje je barvitost světa, který navštěvujeme. O všech postavách i kulturách, které snímek ukáže, se toho mnoho neřekne, ale všechno jasně vyčteme z chování jednotlivých figur a z prostředí v němž se pohybují.
Predátor: Kořist je příjemně krátký, kdy v žádnou chvíli nepřečnívá ze snímku nic navíc. Okamžitě skáčeme po hlavě do děje. To však neznamená, že by byl film uspěchaný. S tempem se pečlivě pracuje. Intenzita postupně narůstá a zároveň se střídají klidnější pasáže s těmi vypjatými. Klid před bouří přerůstá ve strach z neznáma, úprk, chaos či otevřenou konfrontaci. Úměrně tomu snímek brnkání na nervy nahrazuje potoky krve. Poznáváme brutalitu (a smrtící hračky) vesmírného lovce, ale i vynalézavost jeho pozemských oponentů.
Snímek chytře pracuje s postavou Naru, která si dokáže získat vaše sympatie doslova za pár minut. Je to člověk z davu. Není to neporazitelný polobůh, ale poměrně drobná žena, se kterou se lze ztotožnit. Má sen a jde si za ním, což je univerzální pro většinu z nás. Je mezi ostatními outsider a outloukánek, ničím se neprovinila a tvrdě maká. Naru je prudce inteligentní, dokáže improvizovat a kdyby to všechno náhodou nestačilo, má věrného pejska, což by přidalo sympatie nejspíš i lordu Voldemortovi. To, jak je Naru neustále podceňovaná, je jedno z ústředních témat a silný hnací motor, protože hrdinka očekávání okolí nejen chce, ale také musí překonat, pokud chce přežít.
Krom vypravěčské preciznosti Prey nabízí řemeslnou kvalitu na všech frontách. Film skvěle vypadá, dobře zní a akce je luxusní. Jednotlivé potyčky něco říkají o postavách, akce posouvá vyprávění kupředu a je patřičně rozmanitá, kdy někdy hraje větší roli čekání na to, „odkud to přijde“ a jindy jsme v říši otevřené brutality. Jestli jsme si u nedávného The Gray Mana stěžoval, že všechno je utopené v rozmatlané mlze a rychlém střihu, tak tady i scény v noci nabízejí divácký komfort. Práce se světlem je vizuálně krásná, kompozice je promyšlená, choreografie dynamická, styl boje nápaditý a zapamatovatelný. A celou dobu všechno vidíte jako na dlani. Takhle to prostě nějak má vypadat, když chcete natočit říznou akční/napínavou jednohubku.
Foto: Disney+
