Netflixovskou novinku The Gray Man předcházela velká očekávání. Snímek začali poměrně brzy po svém fenomenálním úspěchu s Avengers: Endgame točit režiséři Anthony a Joe Russoovi. Scénář společně s nimi připravili Christopher Markus a Stephen McFeely, kteří krom posledních Avengers napsali také chválenou trilogii Captaina Ameriky. Do hlavních rolí byly obsazeny hvězdy první velikosti, Ryan Gosling a Chris Evans. A ještě se Netflix chlubil tím, že jde o nejdražší film, jaký kdy natočil. Po premiéře nezbývá než se ptát, kam všechny ty peníze a talent šly, protože výsledek je přinejmenším průměrný.
The Gray Man je další variací na špionážní thrillery s Bondem či Bourneem. Ústřední protagonista je odsouzený vrah (Gosling), který dostane možnost namísto výkonu trestu pracovat jako zabiják pro CIA. Po letech služby jej nový velitel Carmichael (Regé-Jean Page) podrazí, a tak se agent s kódovým označením Sierra Six vydává na útěk. V patách je mu bývalý agent Lloyd Hansen (Evans), který má povoleno pro dopadení Sierry Six použít naprosto libovolné prostředky. Začíná tak honička napříč Evropou.
Ačkoliv se v recenzích snažím přiblížit zápletky filmů tak, abych nic zásadního nevyzradil, v tomhle případě děj už jednoduše o mnoho košatější není. Oba ústřední protivníci mají nějaké spojence. Důležitou roli má USB klíčenka s citlivými daty. A ústřední hrdina se krom sebe sama snaží ochránit také mladou neteř svého šéfa. Vyprávění nenabízí žádné zajímavé geopolitické otázky, mravní dilemata, dějové zvraty, špionážní hry nebo charakterní vývoj. Jakýkoliv děj je tu výhradně pro pospojování jednotlivých akčních scén
I při takové strohosti snímek působí místy natahovaně, když se kupříkladu ve flashbacích vracíme do hrdinovy minulosti. To má prokreslit jeho osobnost, objasnit jeho trauma a prohloubit vztah s šéfovou neteří. Emocionální dopad těchto scén je ale naprosto nulový. Postava je i potom prakticky stejně plochá a anonymní a odbočky v ději působí dojmem, že měli scenáristé prostě pocit, že se od podobných filmů takové scény očekávají, a tak se je rozhodli zařadit.
Jednotlivé scény překvapivě příliš netáhnou ani postavy silou svých osobností. Ačkoliv je obsazení opravdu výrazné (ústřední dvojku doplňují Ana de Armas, Billy Bob Thornton, Jessica Henwick a Regé-Jean Page), o nějakých výraznějších projevech charismatu nejde moc mluvit. Evans si roli sadisty užívá, ale nemá k ruce silný materiál a film postavu často tlačí k tak iracionálnímu chování, že se příliš nedá uvěřit tomu, že by Lloyda Hansena už kdysi dávno tajné služby nenechaly zlikvidovat. Na Sierrovi Six je sympatické, že je to profík každým coulem, který umí improvizovat, avšak také on se občas chová až překvapivě impulzivně a zároveň je to do značné míry člověk bez emocí. Six by nám měl být sympatický proto, že je často zahnaný do kouta a je to velký otloukánek. Jenže když si vzpomenete, jak podobnou polohu Gosling vystřihl ve filmu Správní chlapi, tak v porovnání s tím je Ryanův výkon v The Gray Manovi pouhým stínem. Obecně pak snímek příliš nemůže spoléhat na nadsázku a smysl pro humor. Jednak vtipů není zas až tolik a když už se objeví, jsou nezřídka dost křečovité. Určitá jiskřička naděje vysvitne, když se Evans a Gosling setkávají ve společném záběru, ale rychle se ukáže, že jde vlastně jen o promarněný potenciál. Energii mezi oběma pány se nepodaří nikdy pořádně vyždímat.
Tohle všechno by se „Šedému muži“ asi dalo odpustit, kdyby přinesl napínavé špionážní momenty a špičkovou akci. Jenže ani tohle film nedělá pořádně. O napětí vůbec nemůže být řeč. Nějaké pokusy o nepozorovaný průnik, riziko odhalení, zvýšená tepová frekvence...nic z toho snímek nenabízí. Akce je přehršel ale je vesměs dost slabá.
Špatné nejsou osobní rvačky. Je vidět, že kaskadéry měli filmaři najaté šikovné. Ale záznam bitek pokulhává. Choreografii lze většinou celkem vstřebat, ale naprostá většina akčních scén se odehrává ve tmě či alespoň šeru a kamera se uchyluje kupříkladu k tomu, že zachycuje pouze dolní půlku bojovníků. Možná je to stylistická volba, možná se tak maskuje, že se neprali herci, ale kaskadéři. Každopádně to vypadá divně. Spoustu scén halí „mlha“ neostrého, rozplizlého svícení. Snímku chybí výrazná vizuální tvář. Nehraje si s kompozicemi, se světlem, s barvami...prostě s ničím. Všechno je zabrané prostě tak nějak, aby se úplně nepromrhala poctivá práce kaskadérů a tím to hasne. Nejvýraznějším prvkem The Gray Mana jsou příležitostné zběsilé průlety kamery scénou (netuším, zda vznikly digitálně, nebo nějakým dronem), který asi mají navodit pocit zběsilosti, ale spíš působí dezorientačně a videoherně (v hanlivém slova smyslu). Spolu s nevýrazným obrazovým zpracováním a zoufalým svícením tak snímek potom o to víc působí tak nějak „televizně“. Což by bylo ok u řadového Netflix seriálu, ale ne u jeho nejdražšího filmu.
A když dojde na rozmáchlejší akční scény, tak to je celkem katastrofa. Velká honička napříč pražskými ulicemi je natočená v krásných kulisách, přesto většinu momentů vidíme v close-upech. A ačkoliv z fotek z českých médií a sociálních sítí víme, kolik práce filmaři reálně odvedli v našich ulicích, velká scéna má v sobě tolik digitálních trikových záběrů, že se jí pak celé daří působit jak jeden velký počítačový humus. Snímku tak chybí jak rozmáchlé opájení krásnými sceneriemi z bondovek, tak „dokumentární“ uvěřitelnost Jasona Bournea. (Scény jako seskok z letadla potom připomínají, proč se Tom Cruise většinu svých akčních scén snaží točit úplně bez triků). Konkrétně honička v Praze je potom sestříhaná tak zběsile, že velkou část času vlastně ani není moc zřejmé, co se to sakra děje.
Řemeslná zručnost chybí na všech frontách, když krom nevýrazného vizuálu a často nepřehledné akce film postrádá alespoň trochu zapamatovatelný hudební doprovod. Jalovost The Gray Mana podtrhuje velké finále, které je opět ponořené do tmy a ještě jednou v něm zas a znovu vystupují na povrch bizarní režisérská rozhodnutí.
Ústřední oponenti se poperou jen proto, že to chce scénář, ačkoliv to nemá logiku. V jednu chvíli krátce po sobě vybuchnou vrtulník a automobil. Auto zjevně filmaři odstřelili reálně a hořící plameny ve tmě nevypadají vůbec špatně. Naopak explodující vrtulník je nepříliš povedený digitální trik. Vypadá to hnusně, filmu to nic nepřidává. Proč to tedy zůstalo v závěrečném střihu? A proč je finále zasazené do Chorvatska? Každý Evropan pozná, že se v Chorvatsku netočilo. Jsme na jakémsi anonymním zámku, který by mohl být v Česku, Německu či Francii, je to úplně jedno. Ale ani exteriérové záběry nevypadají jako nic, co byste našli na pobřeží Jaderského moře, kam je scéna zasazená. Dostali snad filmaři zaplaceno od chorvatského úřadu pro cestovní ruch? Jindy zase zazní, že v Praze žijí tři miliony lidí. To jsou všechno možná detaily, ty však v součtu s většími nedostatky vytvářejí dojem, že tvůrcům bylo naprosto jedno, co natáčejí a prostě chtěli mít rychle hotovo.
Zkomplikovala natáčení tak zásadním způsobem pandemie, že všichni byli rádi, že něco spíchli dohromady? Točil se film za pár korun a všichni zúčastnění si rozebrali obří výplaty? To se asi jen tak nedozvíme, každopádně platí to, co bylo řečeno v úvodu. Nedostali jsme snímek, který by odpovídal vynaloženým prostředkům a množství prokazatelně schopných lidí, kteří na filmu pracovali. Světlými momenty jsou šikovní kaskadéři, vesměs rychlé tempo, dobré obsazení, které zachraňuje, co se dá, velké množství českých lokací, srandovní scény s „hustou“ českou policií a určitá základní řemeslná průměrnost, k níž se The Gray Man nakonec ve většině případů zuby nehty vyškrábe (aneb naprosté neumětelství a low-cost pořád přeci jen nesledujeme). Při potlačení jakýchkoliv nároků se novinka od Russoů dá dokoukat celkem bez potíží, ale po nedávném Red Notice se bohužel znovu potvrzuje, že vlastní velkofilmy Netflix prostě dělat neumí.
Foto: Netflix
