Roland Emmerich je do historie Hollywoodu zapsaný jako král destrukce. Proti člověku už poslal mimozemšťany, obří monstrum, klimatickou změnu nebo prastarou věštbu o konci světa. Filmy jako Den nezávislosti pomáhaly psát dějiny blockbusterové kinematografie, v posledních zhruba deseti letech však původem německý režisér mnoho výraznějších kusů nenatočil. Proto fanoušci přímočaré popcornové zábavy museli zajásat, když si jako téma svojí aktuální novinky Moonfall zvolil opět destrukci.
Tentokrát je na řadě něco, co jsme dosud u Rolanda jako hlavní téma neviděli – srážka Země s vesmírným tělesem. Nicméně asteroid? To by bylo pro troškaře přátelé. Měsíc! To je ta správná hvězdná hrouda, kterou stojí za to na naši modrou planetu shodit. Nejdřív si vychýlené dráhy naší oběžnice všimne konspirátor K.C. Houseman (John Bradley), pak už i NASA. Brzy se ukáže, že na Měsíci „něco“ je. A to něco má smrtící alergickou reakci na naši elektroniku. Pokud tedy mají pozemšťané záhadě přijít na kloub a problém zlikvidovat, nezbývá než letět hezky postaru, „analogově“. A to zvládne jedině zneuznaný pilot Brian Harper (Patrick Wilson), kterého povolá zpátky ke kniplu šéfka NASA Jocinda Fowler (Halle Berry).
Už základní synopse naznačuje, že nechybí všechny ingredience, které jsou pro Emmericha typické. Velký problém, tikající hodiny a pár statečných, kteří jsou schopní se s netradiční situací vypořádat. To vše pod hrdou vlajkou Jů Es Ej – Potíže řeší NASA a namistrovaná armáda, podstatná část děje se odehrává v Los Angeles a hlavní mužský hrdina by ve svojí kožené bundě mohl z fleku točit reklamu na Marlboro.
Zhruba v první polovině čas běží a hrdinové bojují s prvními gravitačními anomáliemi, nevěřícími Tomáši, vlastními mindráky a kýčovitým dialogy. Celé je to takové příjemně povědomé a oddechové. Jako když si po delší době nalezete do starých bačkor. Moc dobře víte, že borci ze Zlína už dneska dovedou dělat stylovější botky, ale vy se prostě rádi vracíte k té ověřené, nenáročné pohodičce. Emmerich spoléhá na zajeté postupy tak moc, že často odhadnete nejen to, co se bude dít dál, ale i jaká klišovitá replika u toho padne.
Snímku to skoro ani nejde mít za zlé. Tohle je přesně „to“, co od Emmericha čekáme. Na druhou stranu, doba pokročila a divák by možná přeci jen doufal, že ho šestašedesátiletý autor čtvrt století po Dni nezávislosti něčím překvapí. Jenže ouha. Občas je třeba s podobnými přáními šetřit. Moonfall je ve svojí první půlce otřepaný možná proto, že Roland Emmerich jinak točit neumí (nebo nechce), možná proto, že chce diváky uchlácholit něčím povědomým, než dojde „na věc“ a možná ho tahle část vlastně vůbec nezajímá a chce ji co nejjednodušším způsobem odbýt, aby se mohl věnovat svojí skutečné lásce – měsíčnímu tajemství.
Moonfall je přesně ten typ filmu, co má všechna překvapení tak přitažená za vlasy, že si snad ani nezaslouží, aby se je kdokoliv pokoušel tajit, ale přesto se pokusím maximálně vyvarovat spoilerům. Pokud jste viděli trailer nebo zahlédli některé plakáty, tak asi tušíte, že Měsíc nepadá na Zemi jen proto, že pozemšťané zapomněli tam „nahoře“ zaplatit účet za gravitaci. Na naší oběžnici se něco děje Emmerich je tím zcela pohlcený. Druhá půlka filmu tak míchá akční trikové finále plné výbuchů s kilometry a kilometry vysvětlování, kdy se prostřednictvím pseudovědeckých blábolů a rádoby historických povídaček dozvídáme další a další podrobnosti o skutečné podstatě Měsíce a historii vesmíru. Je to blbé, herce to nutí říkat neskonale fousaté repliky a snímku to strašlivě shazuje řetěz.
Zatímco úvodní závod k Měsíci celkem utíká, školometská lekce vesmírné archeologie pocitově protahuje dvouhodinový film snad na dvojnásobnou délku. Značná část všech těch galaktických mouder je navíc poprvé vyřčená konspiračními pošuky, z nichž snímek dělá nedoceněné hrdiny a génie. Což není úplně ideální narativ v době, kdy víc a víc lidí reálně věří tomu, že je Země placatá, že část amerických politiků pije dětskou krev, popřípadě že vysílače telefonního signálu vylučují do ovzduší COVID.
Naštěstí je Moonfall tak nablblý, že mu tyhle výstřelky lze odpustit. Filmu hodně prospívá, že Emmerich umí vystavět scénu a všechny ty úniky na poslední chvíli či patetické motivační proslovy v jeho podání zapadají tam, kam zapadat mají. A lví podíl na tom mají ústřední herci. John Bradley je ideální komická figurka zbabělce, co se musí překonat. Patrick Wilson se styl otráveného hrdinství učil snad od Bruce Willise v té nejlepší formě a ať už z pusy vypouští sebevětší ptákovinu, tak se u toho neošívá, ale labužnicky se do těch absurdit noří, jak někde na divadle. A Halle Berry by dokázala dát rozkaz i židli, takže si s rolí velké šéfové taktéž poradila s přehledem.
Vedlejší dějové linky jsou tak trochu podle šablony, prostě aby destrukce dole na Zemi měla také nějaký lidský rozměr a spasitelé na vesmírné misi měli za co bojovat. Trochu zamrzí triky, které jsou místy o něco slabší, než by člověk u podobného spektáklu očekával. A na akční finále rozmělněné hromadou vysvětlovaček už jsem si stěžoval. V jádru je to celé ale pořád řemeslně zmáknutá mega popcornovka, která doma v obýváku nejspíš bude působit ještě o něco tuctověji, ale v tom nejhřmotnějším kinosálu celkem poctivě splní to, co podobný typ zábavy dopředu slibuje.
Foto: Lionsgate
