Zrození Planety opic nemělo zrovna šťastnou výchozí pozici: V sérii vzniklo v rozmezí čtyřiceti let deset filmů, z nichž je pouze ten první z roku 68 označován za opravdu podařený. Je tedy oprávněné dopředu považovat další "opičí" restart za poněkud zbytečný počin ziskuchtivých producentů. Je tomu ale skutečně tak?
Ambiciózní vědec Will (James Franco ze 127 hodin) se snaží vyvinout lék proti ubývání mozkových buněk. Pro svůj vznešený úkol má i poněkud osobní důvody: jeho otec (John Lithgow) trpí Alzheimerovou chorobou. Ve chvíli, kdy se zdá, že by Willův výzkum mohl postoupit do další fáze ale dostane jeden z pokusných šimpanzů záchvat zuřivosti a projekt je pozastaven. Při likvidaci laboratoře se hrdinovi podaří zachránit pouze jedno šimpanzí mládě. Odnese si ho domů a pojmenuje ho Caesar. Zanedlouho se Will přesvědčí o Caesarově výjimečnosti a prudkém zlepšení zdravotního stavu svého otce, kterému tajně aplikuje svůj neschválený lék.
Caesar brzy dorůstá nejen fyzicky, ale i intelektuálně a začíná si uvědomovat svoji neradostnou pozici "domácího mazlíčka". Opravdový konflikt pak nastane, když se Caesar pokouší ubránit své blízké a napadne člověka. Je odtržen od rodiny a po letech v láskyplné izolaci je uvržen mezi zdivočelý kolektiv svého vlastního druhu. I když mu ostatní opice intelektuálně nedostačují, cítí Caesar, že mezi ně patří daleko víc, než mezi lidi.
Lidoopi lidštější než lidé
Zrození planety opic je možná trošku nešťastně presentováno jako film, ve kterém banda opic sesadí lidstvo a nahradí jej tak v jeho dosavadní roli vládce planety. Není tomu tak. Opice se pod vedením Caesara sice vzbouří, ale bez ohledu na to, jak krutě s nimi mnozí lidé zacházeli, jim nechtějí nijak uškodit. Jediné po čem touží je svoboda. Jejich organizovanému útěku se pokouší zabránit jak původní majitelé (výzkumný ústav pro který Will pracuje), tak zmatení policisté a emocemi nabité drama tak kulminuje šťavnatou akcí.
Jméno režiséra, Ruperta Wyatta, v našinci moc zájmu neprobudí, ale svůj úděl zvládl bravurně. Film má nevídané tempo, i když vyloženě akční nebo dramatické jsou pouze některé úseky. První třetina je velice idylická stejně jako Caesarovo dospívání, druhá přináší dramatický zvrat a beznaděj, do které jsou hrdinové uvedeni. Působí tak trošku i jako vězeňské drama, protože Caesar si mezi svými opičími spoluvězni musí nejdříve vydobýt respekt a čelit útokům sadistického „bachaře“ Toma Feltona (Draco Malfoy z Harryho Pottera). Vše uzavírá dynamicky akční finále, ve kterém sledujeme zmiňovaný opičí úprk za svobodou a nutno podotknout, že některé akční scény patřily v rámci letošního roku k tomu nejlepšímu, co jsme na akčním poli mohli vidět (Tak kupříkladu jeden orangutan tu hází „štítem“ lépe, než samotný Captain America).
Vše do sebe pěkně zapadá a emoce zdařile podbarvuje vnímavá hudba Patricka Doyla. Scénář není zbytečně překombinovaný a ukázalo se i to, že není nutné vyhrocovat ve filmu nutný civilizační střet mezi opicemi a lidmi.
Kdo ty opice naučil tak dobře hrát?
Už první trailery (ne)překvapily zručností digitálních mágů ze studia WETA. Ti mají na svědomí nejen Pána Prstenů, ale třeba také Avatara nebo King Konga. A opět se předvedli na jedničku! Opice nejsou díky performance capture skutečných herců (nasnímání hercových pohybů a mimiky na počítačový model) pouhými "neživými" triky, ale dokážou přesvědčivě prodat celou škálu emocí, které se jim věrohodně odráží dokonce i v očích! Právě oči byly (dle mého osobního soudu) donedávna největším problémem digitálních herců, protože přes veškerou snahu programátorů nepůsobili živě. Tentokrát ale lze hovořit o pravém opaku.
Triky jsou zkrátka vynikající a trošku se děsím toho, kam WETA dojde za pár let. Možná, že v té době budou ve filmech hrát virtuální herečky, jako byla Simone a my jako diváci to nepoznáme. V tom případě by stoupla cena lidí, jako je Andy Serkis, kterého už dnes můžeme považovat za jakéhosi odborníka na motion/performance capture (pohyby propůjčil už Glumovi, King Kongovi a kapitánu Haddockovi z Tintina). Reálný herecký ansábl v čele s Jamesem Francem a Johnem Lightowem doplňuje Freida Pinto (Milionář z chatrče) coby Willova přítelkyně, již zmíněný slizký Tom Felton, a Brian Cox, který si už po bůhvíkolikáté zahrál stejnou postavu „pasivního záporáka“, která mu tak dobře sedí.
Verdikt
Zrození planety opic v letošním filmovém roce působí tak trošku jako zjevení: je to tradiční sci-fi se vším tím patosem, otázkami a filozofií. Přesně takové, které máme tak rádi a dnes už se bohužel tak často nevidí. Sci-fi, které všechny dostupné prostředky, především pak inteligentní scénář a hyperrealistikcé triky, využívá na 98% procent. Opičáci rozhodně neaspirují pouze na překvapení roku. Pro mě filmem roku prozatím zkrátka i jsou.
