Dlouho jsme byli zvyklí vídat ročně hned několik marvelovek a další komiksovky v k tomu. Po Avengers: Endgame bylo vše jinak. Tehdy ještě přišel dovětek v podobě Spider-Mana: Daleko od domova, ale pak už následovala hodně dlouhá přestávka. Částečně záměrná - Marvel chtěl dát po vrcholné Endgame svému univerzu menší pauzu. Pak už ale nedobrovolná, způsobená koronavirem. Dva rok jsme tak neviděli žádný Marvel film, komiksových celovečeráků obecně bylo minimum a velkofilmů jakbysmet. Letos sice marvelovský absťák zalepily nové minisérie, ale na komunitní zážitek před velkým plátnem se pořád čekalo. Reklamní kampaň několikrát uhasínala a opět startovala. Marvel také dosud nabídl pouze jeden jediný snímek s ženskou hrdinkou v hlavní roli, na samostatný film s Black Widow čekáme už minimálně od roku 2010 a dočkali jsme se jej teprve v době, kdy je hlavní hrdinka už nějakou dobu mrtvá. Snímku tak předcházela trochu jiná atmosféra, než by bylo běžné před jinou, řadovou marvelovkou. Právě tohle všechno mohlo mít nakonec vliv na to, že Black Widow není a možná ani nemohla být velká rána z děla, jak by si fanoušci jistě přáli.
Asi pro nikoho z našich čtenářů není spoiler, že je postava Black Widow (Scarlett Johansson) ve filmovém světě Marvelu mrtvá. Jakmile s ní točíte další film, musíte tenhle problém nějak kreativně vyřešit. Pakliže nechcete operovat s reinkarnací, klony či paralelními světy, lze jedině jít zpátky do minulosti nebo předat sérii jiné postavě. Black Widow vlastně dělá obojí a dá se říct, že po „technické“ stránce si s problémem poradila. Po té „morální“, či filosofické, už je to podstatně slabší. I když točíte běžné pokračování, tak potřebujete přesvědčit diváky o tom, že netočíte jen pro peníze, ale že skutečně bylo látku kam rozvíjet, kam se posouvat. Když už je hrdinka mrtvá a její příběh tedy vlastně uzavřený, tak je to přesvědčování o to náročnější. A v tomhle směru bohužel Black Widow příliš přesvědčivá není.
Děj je zasazený mezi události Civil War a Infinity War, kdy se zpětně dozvídáme, jak se z osamocené Black Widow na útěku stala Black Widow, jež se znovu snaží sjednotit Avengers a v budoucnu za ně položí život. Čas mezi oběma snímky se podařilo kreativním způsobem využít, ale o nějaký přelomový příběh tu nejde. Ano, život Natashy Romanoff získal drobné nuance, ale když se tahle jeho část z celkového vyprávění vynechá, nic moc se nestane. Snímek nám dále poodhaluje, odkud agentka Romanoff vzešla a jak se se svou pohnutou minulostí konečně vyrovnala. Tvůrcům se musí nechat, že na omezené ploše akčního velkofilmu se jim podařilo se slepou odbočkou poprat docela kreativně, ale veškerý Natashin vývoj je tu dost obecný. Spíš se o něm mluví, než že by byl patrný a ve filmu je vlastně jen to naprosto holé minimum, které už tvůrci v několika holých větách popsali už v rozhovorech před premiérou.
Black Widow tak působí dost nadbytečně. Jako velmi dobře zpracovaná zbytečnost, ale zbytečnost. Přemýšlel jsem, zda by snímek působil jinak, kdyby měl premiéru hned po Captain America: Občasnská válka, nebo těsně před Avengers: Endgame, když by člověk prakticky okamžitě viděl, jak se Natashin vývoj promítl do dalšího setkání s Avengery. Nebo by třeba byl příběh o její minulosti ještě silnější, kdyby byl nějakým jiným způsobem vyjevený ještě o pár let dřív, když byla postava Black Widow čerstvá a neokoukaná. Můžeme jen spekulovat. V současné podobě je Black Widow milý apendix, jehož největším přínosem je představení další Black Widow – Yeleny Belove. Což není vůbec špatný výsledek, protože Yelena je díky skvělé Florence Pugh další extrémně magnetická marvelovská postava. Zároveň to ale celý film tak trochu degraduje na pouhou druhořadou součást marvelovského perpetuum mobile, které tvrdě pracuje především na tom, aby udrželo diváky přikované pro další pokračování.
Spousta fanoušků Marvelu by vám na to řekla staré známé „není to vada, je to vlastnost“ a je pravda, že na Marvel Cinematic Universe je nejunikátnější právě to, jak rozsáhlou tapiserii se pokouší před našima očima utkat. Zároveň ale v momentě, kdy už dostáváme marvelovské minisérie na pokračování, by možná stálo za to celovečerní filmy odlišit tím, že budou o chlup víc stát na vlastních nohou.
Jak si Black Widow vede právě jako samostatný film, pokud odhlédneme od návaznosti na svět Marvelu? Vlastně docela slušně. Hlavními postavami jsou dvě ženy, které byly od malička vychovávány jako špičkové špionky a záhy i vražedkyně. Na jednu z prvních operací byly vyslány už v dětství, když měly za úkol hrát v rámci rodinného krytí dcery dvou dospělých agentů v utajení. Ačkoliv šlo o pouhou maškarádu, pro obě dvě to možná byly nejšťastnější roky jejich života. V dospělosti Natashu a Yelenu potkáváme jako ženy se spoustou vnitřních démonů, které se snaží program tak zvaných Černých vdov zlikvidovat jednou provždy, aby už žádná další žena nemusela prožít utrpení, jako ony. Shodou okolností se mohou při své misi spoléhat jedině na svoji falešnou rodinu z dětství, ačkoliv se od ní dočkaly vlastně největšího životního zklamání, protože v nikoho jiného se nikdy předtím ani potom neodvážily vložit tolik důvěry.
Vyprávění příběhu je poměrně přímočaré. Dvě ústřední Vdovy se za vypjatých okolností setkávají, a pak už postupují kupředu ve své misi. Někdy proaktivně něco nebo někoho hledají, aby se posunuly dál ve svém pátrání po současné lokaci výcvikového tábora Černých vdov. Jindy jsou na útěku. V patách jsou jim úřady, další Černé vdovy a maskovaný superbojovník Taskmaster. V rámci špionážního žánru snímek vlastně nepřináší nic moc převratného, ale rozhodně také nijak neurazí.
Akční scény jsou jsou zpočátku hodně vydařené. Každá má svůj účel, posouvá děj kupředu, něco prozrazuje o hrdinkách nebo jejich protivnících. Scény se odehrávají v reálném prostředí a působí hodně fyzicky, často až nebezpečně. Je patrné, že Vdovy v těžkých bojích excelují především proto, že dokážou snést hodně utrpení, rozhodně to nejsou nadlidé. A to utrpení je cítit. S postupující stopáží se však snímek snaží gradovat rozsahem a velkolepé finále už se neobejde bez hromady digitálních triků a velkolepé lokace, která se bortí na kusy. Tahle část filmu není určitě špatná, ale prostě jí chybí ta hmatatelnost, jakou měly předchozí akční scény, a také už je tu cítit daleko menší promyšlenost všech detailů, jako by už režisérka Cate Shortland musela daleko víc spoléhat na úsudek trikařů a prostě jim dávala v některých chvílích volnou ruku, aby prostě vymysleli něco vizuálně dynamického, místo toho, aby se dál pracovalo na tom, aby každý moment měl ve vyprávění svůj význam, tak jako v předchozích pasážích filmu.
Tematicky se řeší kontrola. Z hlediska společenského vlivu i osobní kontroly nad životy druhých. Doslovně, nebo skrz výchovu a vliv. S tím úzce souvisí ženské utrpení, vzájemná ženská sounáležitost a hledání opory v rodině, ať už bychom za rodinu měli považovat cokoliv. Konverzační scény o vyrůstání Natashy a Yeleny patří ve snímku k tomu nejzajímavějšímu, komediální rodinná dynamika (peskující matka, chvástavý otec, hašteřivé sestry) k tomu nejzábavnějšímu. David Harbour jako náhradní otec a ruská variace na Kapitána Ameriku skvěle baví, Florence Pugh jako Yelena dokáže natolik ovládnout plátno, že se nelze netěšit, co dalšího s ní Marvel předvede.
Verdikt
Black Widow dorazila tak trochu s křížkem po funuse. Když už dostala svůj sólový film takhle zpětně a se zpožděním, tak to chtělo přijít s nějakou opravdu velkou emocionální peckou, která by postavu uvrhla do úplně nového světla. To se nestalo. Natasha Romanoff nabyla nějaké nové nuance, pozitivně se předvedla v jednom posledním akčním dobrodružství, představila nám svoji svéráznou rodinku, ale od určité pachuti zbytečnosti se její samostatný film prostě oprostit nedokáže.
PS: Tak či tak jde hravě o nejlepší akční velkofilm od Tenetu, což není nic, nad čím by se měl člověk ušklíbat.
Foto: Marvel
