Jakožto filmovému fanouškovi mi v posledních měsících kino chybělo. Těšil jsem se na velké plátno. Na pocit speciální příležitosti, kdy člověk prostě jen nepřepne v obýváku ovladačem na Netflix, ale vypraví se za zážitkem někam dál. Někam, kde vám pustí snímek, jaký nemůžete vidět naprosto kdekoliv a kdykoliv, ale jen na vyhrazených místech, ve vyhrazené časy. Má to v sobě prvky rituálu. Nechat se uvést, najít svoje sedadlo, počkat si, až světla pohasnou. Kouknout se na trailery ve velkém formátu, s dunivým zvukem. A prožít film s dalšími lidmi, kteří to cítí stejně.
To všechno má svoji hodnotu a dokáže to dodat sledování filmu punc výjimečnosti. Co hodnotu nemá, jsou negativa, které s sebou návštěva kina nese. Nebudu teď řešit malicherné maličkosti, jako třeba to, že v Cinema City ve Slovanském domě v Praze si sice můžete koupit lístek předem online, ale pak vás uvaděčky u vstupu stejně pošlou s vaším mobilním QR kódem na pokladnu (ale kdyby byla fronta a začátek filmu se blížil, tak už by to mohl být docela problém). Tentokrát nemůžu hlásit ani žádné výrazné technické nedostatky (i když ta úroveň hlasitosti by možná o chloupek nižší být mohla). Problém byl v tom, v čem tkví i největší deviza komunitního zážitku – v ostatních divácích.
Spousta lidí mi říká, že problémy s návštěvníky zažili v kině jen opravdu výjimečně. Já je asi nějak přitahuju, protože nevhodného chování v sále si všímám docela často. Bohužel, podobně otravná zkušenost mne musela potkat hned po několikaměsíční „kino abstinenci“, aby mi připomněla, že koukat na filmy mimo svůj obývák má jistá úskalí.
Tentokrát nedošlo na kopání do sedačky nebo svícení mobilem, ale na klasické vykecávání. Hned v několika řadách kolem mě si návštěvníci rozhodli udělat ze sálu diskusní kroužek. Když někdo prožvaní celé reklamy a trailery, třeba i nahlas, nemám s tím nejmenší problém. Když se příležitostně člověk nakloní a zašeptá krátce do ucha, je to v pohodě. Ale jakmile někdo po většinu filmu něco polohlasem vykládá, tak je to prostě idiot.
Někomu takové hodnocení může připadat tvrdé, ale stojím si za ním. Pokud kecálista nechápe, že jeho klapání pantem nikoho v kině nezajímá, tak je minimálně natvrdlý. No a jestli to chápe a dělá to stejně, tak by měl okamžitě narukovat do Kingsmanů, aby do něj Colin Firth vtloukl alespoň základy dobrých mravů. Do kina jsem přišel poslouchat film, ne cizí vykecávání. Vážně mě nebaví platit peníze za vytrvale znepříjemňovaný zážitek. Navíc jsem nervózní povaha, takže jakmile se vykecávání párkrát opakuje, tak už jsem do konce projekce podvědomě napružený a čekám, kdy rušení znovu přijde, namísto toho, abych se uvolnil a kompletně ponořil do filmu.
Tyhle situace navíc příliš nevyřešíte. Můžete na idiota zkusit zasyčet. Někdy to pomůže, jindy je to bez výsledku. Specifické jsou případy, kdy to pomůže na chvíli – jako by si idiot myslel, že během chvíle ohluchnete nebo ztratíte vůli se přít. Zkusit idiota slovně okřiknout, to už je vabank. Je to výraznější než zasyčení, potenciálně to může mít vyšší účinnost. Ale taky to může být zcela bez efektu nebo to dokonce vyvolat idiotovu odezvu. V ten moment se i vy sami stáváte idiotem, který ruší ostatní v sále. A nedej bože, aby byl idiot ještě navíc agresivní hovado, které vás následně bude chtít fyzicky invektovat za to, že jste měli tu drzost požadovat, aby se lidi na veřejnosti chovali tak, jako by tam nebyli sami.
Nikdy jsem v podobných situacích nezkusil vyhledat obsluhu. Jednou jsme to udělal, když celý obraz zezelenal. V prázdných chodbách multikina jsem jakéhokoliv zaměstnance naháněl hezkých pár minut a vyplašený brigádník stejně pak netušil, jak se vlastně popasovat s tím, že na něj někdo mluví a chce po něm víc, než jen otevřít dveře od sálu a vyměnit pytel v odpadkovém koši. Takže kus filmu v tahu a řešení stále v nedohlednu. Tím pádem představa, že někde v jiném patře slečně za popcornovým pultem vykládám pohádku o tom, že kdesi ve druhé půlce potemnělého sálu (zhruba „tímhle směrem“) někdo možná zase za pár minut začne mlít pantem, zní asi stejně naivně, jako víra v to, že by slečna následně přestala obsluhovat frontu a šla do sálu vyšetřovat, kterého platícího zákazníka má začít vyučovat základům mezilidské interakce.
Ve finále tedy nezbývá než doufat, že když už vyrazíte do multikina, budete mít zrovna kliku, že v ten den nedorazilo příliš mnoho miláčků, kterým se za dvě stovky vykecává zřejmě líp než zadarmo…
Dejte vědět, jak často na idioty v kině narazíte vy a jestli máte nějakou osvědčenou metodu, jak se s nimi vypořádat.
