Byla jednou jedna krásná dívka, která měla v životě smůlu, když se z jejího milého vyklubal opilec se sklony k násilnostem. A byl jednou jeden švarný, pohledný a mladý tatínek dvou dětí, jenž tragicky přišel o milovanou ženu. Je prakticky nemožné, aby se tito dva lidé, s nimiž se život nemazlí, nesešli a nevlili si navzájem do žil novou chuť do života. Ovšem kdyby tomu osud tak nechtěl, je tu nezničitelný Nicholas Sparks, specialista na přeslazené romantické romány, které se prodávají ve velkém po celém světě. Ten nemohl dopustit, aby se Katie a Alex nepotkali. A jelikož filmové adaptace starších sparksovek v kinech často bodovaly, chopil se Bezpečného přístavu (Safe Haven), jak se poslední snímek dle předlohy populárního amerického spisovatele jmenuje, režisér Lasse Hallström a převedl letní vzplanutí zmíněné dvojice do podoby pohyblivých obrázků.
Švédský rutinér má za sebou řadu úspěchů, však režíroval pecky jako Pravidla moštárny, Čokoláda, Hačikó – příběh psa či nedávný Lov lososů v Jemenu. Všechno velmi koukatelné žánrovky, jež zpravidla zaujmou dobře napsanými charaktery, smysluplnými dialogy (pravda, Hačikó toho moc nenamluví) a příjemnou atmosférou. Občas se sice jedná o trošku šablonovité příběhy, leč právě nezaměnitelný Hallströmův rukopis v kombinaci s nepopiratelnými řemeslnými kvalitami přinesl v minulosti zpravidla ovoce. Dobrým příkladem je sparksovka Milý Johne, kde Lasse dokázal z jednoduchého příběhu o lásce, trpělivosti a oběti vytřískat maximu. Bezpečný přístav je podobným případem, ač kvalit lovestory s Channingem Tatumem a Amandou Seyfried rozhodně nedosahuje.
Relativní slabost předlohy se objeví až kolem poloviny filmu, neboť začátek je překvapivě ostrý a svěží. Zpočátku jsem si myslel, že jsem si možná spletl kino. V první scéně zakrvavená a hysterická Julianne Hough utíká z domu, kamera se klepe a celé to působí jako úvod nějakého kriminálního thrilleru. Člověk si řekne, že tentokrát Sparks nabídne třeba něco neokoukaného. Ale ne. Jen co vyprávění trošku pokročí, tak napínavá část ustupuje do pozadí a opětovně vidíme tradiční recyklaci základních romantických motivů, okoukaných charakterů a řadu scenáristických berliček. Když pak hlavní hrdinka dorazí do poutavého jižanského přístavního městečka Southport, ležícího v Severní Karolíně, a do děje vstoupí Josh Duhamel a jeho dvě ratolesti, všichni mají hned jasno, jaký bude další postup. Oživením jsou flashbacky, skrze které se dozvídáme o pohnuté minulosti Katie alias odbarvené blondýnky na útěku. Tato vložka přinese v poslední třetině filmu jeden zajímavý twist a především umožní vykonstruování akčního a dramatického finále.
Nebudu zazdívat, že překvapení je jako máku, přičemž jedno mysteriózní je doopravdy trošku úsměvné. Bystrý divák jej odhalí dost brzy a materiálně založení jedinci se budou pravděpodobně popadat za břicho a ťukat si na čelo. Osobně v tom vidím spíše neuchopitelnost předlohy, když právě zmíněný motiv je důležitým symbolem a má svoji váhu (americké publikum bude jistě smířlivější), ale jeho převedení na plátno je trošku neohrabané. Nebudu prozrazovat více, nicméně po skončení Bezpečného přístavu se schválně zkuste zamyslet nad tím, co onen motiv symbolizuje. Není to úplně zbytečné a má to svoji funkci. Naopak nelze si vynachválit malebné jižanské prostředí, líbivý hudební podkres, zmíněný lehký thrillerový závan, atmosféru letní lásky i funkční příběh. O hereckých kvalitách ústředního dua Hough & Duhamel si nebudeme nic nalhávat, leč v tomto případě z nich Hallström dokázal vymáčknout maximum, protože z jejich koktání, nejistých gest a nervózních pohledů udělal integrální součást vyprávění o dvou lidech, kteří se teprve poznávají. Dialogy samy o sobě proto mohou někdy působit krapet zmateně (nedokončené věty, zamotaná souvětí), jenže přesně takhle to přece vypadá, když se seznamujete s někým, kdo se vám líbí. Aspoň já pak žádný velký rétor nejsem ;-).
Verdikt
Suma sumárum je Bezpečný přístav tradičním produktem Sparksova světa, v němž se buď cítíte dobře a nevadí vám nějaké to sladké klišé, nebo naopak šílíte z každého srdceryvného pohledu, zamilované repliky či obligátního rande v dešti. Romantikům a romantičkám se poslední počin Lasse Hallströma bude pravděpodobně líbit, poněvadž jde o příjemně nasládlou a nenáročnou limonádu, která je sice trošku průhledná, ovšem svoje nedostatky docela zdařile maskuje. Kdo se chce odreagovat, nabrat do žil trošku optimismu a chvíli okusit jižanskou pohostinnost, ten si zřejmě životní patálie Katie a Alexe užije. Pokud však čekáte nějakou romantickou revoluci, eventuálně vám tento žánr už od přírody nevyhovuje, stoprocentně zastávku v tomto přístavu vynechejte a s klidem si odečtěte pár bodíků z hodnocení.
P.S.: Srovnání s loňskou sparksovkou Talisman (The Lucky One) režiséra Scotta Hickse se nabízí, když těch podobností a paralel je při bližším zkoumání fakt hodně.
