Netflix nabídl novou superhrdinskou komedii Thunder Force. Ta pojednává o dvou netradičních superhrdinkách. Ve vážně laděných filmech obvykle padouchy likvidují spíše mladší jedinci s postavou řeckých soch. Vesměs jsou to muži. V Thunder Force možnost chránit Chicago před zločinem dostávají dvě korpulentní ženy středního věku. Bohužel je to jedna z mála věcí, co ze snímku nějak výrazněji vyčnívá.
Děj je zasazený do světa, ve kterém se běžně vyskytují tzv. miscreanti, osoby s nadlidskými silami. Miscreanti rozsévají v ulicích Chicaga chaos a strach. Zastavit je může tým Thunder Force, dvě ženy, pro které se nadlidské síly podařilo po letech snažení připravit v laboratoři. Jedna o vytvoření superschopností v laboratoři celý život usilovala, druhá k nim přišla jako slepá k houslím. I když je dělí dávné rozepře, musejí se naučit spolupracovat, aby byly schopné miscreanty zastavit.
Snímek má extrémně tradiční dějovou strukturu, která naprosto nemá čím překvapit. Obě dámy se znají od dětství. Jedna byla vždy až příliš ponořená do studia, druhá až příliš bezstarostná. Rozdílné povahy je nakonec rozdělily, v současnosti dostávají druhou šanci přijít na to, jak jedna druhou přirozeně doplňují. Předvídatelný je plán hlavního záporáka a od samého začátku je také patrné, kdo se projeví jako zrádce. A když mezi jednou z hrdinek a jedním z padouchů vznikne zvláštní pouto, tak se nedočkáme nějakého zajímavého vábení hrdinky na temnou stranu síly, ale prostě se ukáže, že padouch je vlastně v jádru dobrák.
Natočit přímočarou komedii o hrdinkách, které zvítězí nad zlem, pokud si urovnají neshody mezi sebou, na tom není nic špatného a podobná zápletka může stačit. Ale její obyčejnost je třeba něčím vykompenzovat. Třeba musíte vytvořit zajímavý fiktivní svět. To tady také neplatí. Prakticky všichni miscreanti jsou zlí. Neexistují nuance ani alternativy. Sice mají nadlidské síly, ale nikdo z nich takové, aby je armáda nemohla už dávno zlikvidovat. Nevíme proč, ani to není nějak komediálně zpracováno, což působí jako scenáristická lenost. Ta je vidět i jinde - Chicago je střídavě vykreslené jako místo, kde se lidé prakticky bojí vycházet na ulici a jako místo, kde všechno funguje naprosto normálně a svět se nezhroutil do chaosu, i když nadlidská hrozba číhá na každém rohu. Prostě jak se to v daném momentu zrovna vyprávění hodí. Neřeší se motivace většiny miscreantů, není tu pokus o nějaké podobenství o předsudcích…prostě nic.
Superhrdinská stránka věci také není nikterak objevná. Jedna z hrdinek má nadlidskou sílu, druhá se umí zneviditelnit. Obě mají k dispozici neprůstřelný kostým a vševidoucí velín ve sluchátku. Nikdo netají svou identitu, obyvatelé města vůbec neřeší škody, které dámy při snaze pomáhat napáchají. Nedostali jsme ani zajímavé superschopnosti či jejich nápadité využití. Prostě tu není nic, co bychom už neviděli v hromadě jiných superhrdinských filmů, často v nápaditější formě.
Jediné, na co může Thudner Force spoléhat, je komediální stránka a obsazení. A v tomhle směru je výsledek rozpačitý. Obsazení je charismatické. Melissa McCarthy a Octavia Spencer jako ústřední hrdinky, Jason Bateman, Pom Klementieff a Bobby Cannavale jako záporáci, to je prostě ansámbl, na který mne vždycky do nějaké míry bude bavit koukat. Jakkoliv je Octavia trestuhodně nevyužitá a Melissa s Jasonem hrají to samé, co v jiných komediích, pořád jsou to všechno natolik talentovaní herci, že sledovat je nikdy nebude vyložená nuda.
McCarthy si zahrála další ze série vulgárních, bezprostředních hrdinek, které jsou nemotorné a za každé situace připravené říct tu nejméně vhodnou věc. McCarthy je ta utržená ze řetězu, Spencer ta vážná. Ať už jde o jejich vzájemné pnutí nebo o výstřelky McCarthy, tyhle vtipy jsou z ranku „buď a nebo“. Některé sednou, jiné moc jiné, další jsou vyložená křeč. Pak je tu superhrdinský humor. Výcvik, poznávání sil a tak podobně. Velká část vtipů v tomhle směru má pramenit čistě z toho, že nadlidské věci dělají dvě korpulentní ženy středního věku, kdy jedna je upjatá vědkyně a druhá neomalená jeřábnice. Vložení netradičních hrdinek do tradičních situací mne samo o sobě dokázalo pobavit jen výjimečně, většinou to chce přidat něco navíc. A alespoň v tomhle ohledu se tvůrci docela snažili.
Zdaleka nejzajímavější složkou Thunder Force jsou příležitostné sklony k ujetému humoru. Tady tvůrci balancují na tenké hraně. Největší počet vtipů má šanci sklouznout k samoúčelné nechutnosti, největší počet z nich má potenciál diváky rozdělovat. Do téhle škatulky spadají třeba skutečnost, že padouch Jasona Batemana má místo rukou klepeta, v doupěti hlavního záporáka se hodně řeší, jak přistupovat k vraždění poskoků, popřípadě si hrdinka v jeden moment představuje setkání s mužem snů jako taneční číslo z osmdesátek.
Za mne osobně jsou tohle momenty, které si z filmu zapamatuju, a když zrovna některý z nich klapnul, tak klapnul pořádně. Potíž je v tom, že z těchto momentů není film složený úplně celý. Drtivá většina zbytku Thunder Force je prostě průměr. Žádné vyložené zlo, ale také minimum nápadů, minimum nějaké výrazné snahy, minimum důvodů, proč si z široké nabídky vybrat právě tenhle film a ne několik desítek jiných.
Foto: Netflix
