Recenze: Jurský park 3D

Představovat Jurský park Stevena Spielberga by bylo zbytečné. Vždyť jeden z nejslavnějších dobrodružných filmů, minimálně za poslední půlstoletí, určitě viděl každý filmový nadšenec. Nyní máme možnost vidět tuto klasiku znovu na plátně v rámci obnovené premiéry. Jurskému parku je dvacet let a to je třeba řádně oslavit. Steven Spielberg a studio Universal Pictures se rozhodli vyslat film znovu do kin a obohatit jej o třetí rozměr. Jak se stereoskopická konverze povedla? A má cenu na film jako takový vůbec chodit?

Zápletku opravdu pouze ve stručnosti. Miliardář John Hammond nechal vystavit obrovský Jurský park, ve kterém se mu podařilo pomocí nejmodernějších technologií přivést k životu dávno vymřelé dinosaury. Následně do parku pozval dva paleontology, kteří mají rozhodnout o tom, jestli je pro návštěvníky bezpečný. Ze začátku vypadá všechno velmi slibně, ale pak se něco zvrtne.

Film má na dnešní poměry nebývale dlouhou expozici, což zřejmě nebude vyhovovat těm, kteří jsou zvyklí na ostré tempo od začátku do konce. Spielberg si dává načas a trpělivě diváky seznamuje se všemi hlavními a vedlejšími postavami a jednotlivými funkcemi Jurského parku. Vlastně skoro celou první hodinu sledujete, jak funguje dokonalý stroj jménem Jurský park. Jinými slovy je to napínavé, ale poněkud jiným způsobem, což v žádném případě není nic špatného. Ve druhé polovině se pak přijde tradiční nervy drásající boj o holý život, který diváka nenechá vydechnout. Přesně tak, jak je tomu ve Spielbergových dobrodružných filmech a thrillerech.

Ačkoli se Jurský park obvykle prezentuje jako jeden z prvních filmů s počítačovými triky, neznamená to, že v každé scéně najdete jenom CGI efekty. Vlastně těch opravdu počítačových záběrů je minimum (např. běh Tyranosaura Rexe), zbytek obstarávají loutky génia Stana Winstona. Platí to především ve scéně líhnutí malého dinosaura z vajíčka, setkání se zraněnou samicí a pro veškeré detailní záběry na hlavy dinosaurů. Díkybohu za to, že Spielberg nepodlehl tehdejší počítačové mánii úplně a tyto sekvence vytvořil postaru, protože počítačový model líhnoucího mláděte by těžko vyvolal patřičné emoce a správně dojemná hudba Johna Williamse by na to sama nestačila.

Co se stereokonverze týče, vypůjčím si slova dlouholeté Spielbergovy producentky a spolupracovnice Kathleen Kennedy: „Nejsem žádnou velkou fanynkou konverze klasických filmů do 3D. Ovšem když je v tom procesu osobně zapojen režisér a kameraman původního filmu, kteří do něj vloží svou invenci, takže se nesmrskne na pouhé technologické cvičení, může to fungovat.“ Slova, pod která bych se bez výhrad podepsal. Pokud jste viděli takto upravený Titanic Jamese Camerona, tak víte, že pokud se stereokonverze provede opravdu pečlivě, má to smysl. Jurský park dopadl stejně, ne-li ještě lépe. Třetí rozměr tu v žádném případě nepůsobí prvoplánově. Je přímo součástí filmu a působí dojmem, že snímek takto vznikal už na place. Dokonce i noční scény se povedly. Jak asi víte, tma a 3D jsou věční nepřátelé, ale v případě Jurského parku ti dva aspoň na chvíli zakopali válečnou sekyru a výjimečně spolupracovali. Všechno je krásně vidět. Lépe stereokonverze dopadnout nemohla. Film je u nás promítán pouze s dabingem, ale nezoufejte. Jedná se o původní dabing z Barrandova, ve kterém Sama Neilla mluví Jiří Štěpnička a Lauru Dern Helena Friedrichová. 

Verdikt

Jurský park je tu v obnovené premiéře a s ním i třetí rozměr, který tentokrát nedělá ostudu, ale pokorně slouží filmu. Vynechat tuto nesmrtelnou klasiku na velkém plátně by byl velký hřích.