V dnešní internetové době je snadné říct, že nějaký film nenávidíme, ale také složité si tohle stanovisko mezi desítkami opačných názorů obhájit. Od toho je tu tenhle článek, ve kterém vám trochu podrobněji ukážeme malé detaily, které udělaly z páté Smrtonosné pasti nejhorší film série. Nebojte se následující scenáristické prohřešky ve vlastní názorové bitvě použít. Věřte, že jsou stokrát účinnější než pouhé nenávistné výkřiky.
#1 – Aktivní hrdina
Chystáte se napsat scénář nebo jenom nějaký krátký poutavý příběh? Tak si sakra pište, že byste v něm měli mít aktivního hrdinu. A pokud jde o akční film, tak byste tam měli mít nejlépe dva. To samozřejmě přeháním, ale snad chápete základní princip. Aktivní hrdina je někdo, kdo skrze snahu dosáhnout vlastních cílů aktivně působí v příběhu. Rozhodně to není někdo, kdo se tahá po Moskvě se svým synem, pro kterého sem prostě „jen tak“ přijel, a u toho občas fňuká a občas střílí ze samopalu (pokaždé z jiného druhu). Komu na takové postavě záleží? Když není aktivní John McClane, tak proč bych měl právě já aktivně vyhodit dvě stovky za lístek na jeho poslední film?
#2 – Motivace
"…no přeci kvůli akci". Ano, Smrtonosné pasti nejsou filmem s neuvěřitelně záludnou Nolanovskou kostrou příběhu a propracovanými postavami se stovkami stránek jejich historie, jenže pokud ani ta nejmenší akční scéna (nebo obecně proaktivní jednání) nemá základní motivaci, jak si ji pak můžeme užít? Napětí ve filmech se vytváří skrze motivaci – Musím X, protože jinak zloduši Y, a pokud neudělám X do Z minut, tak si pište, že udělají zloduši Y třeba ještě x-krát. Představte si, že by že by v následujících příkladech byli hrdinové motivovaní nějak takhle: „Hej, pane Schindlere měl byste zachránit tyhle Židy, docela by se to šiklo.“ „Hej, Marty McFlyi, měl bys dát svoje rodiče dohromady, protože… jim to spolu vážně sluší.“ „Hej, Batmane, měl bys dohnat ten náklaďák, protože to, co v něm je, není vážně nic hezkého.“ To by asi také zrovna nefungovalo, že? Postavy bez základní a čitelné motivace zkrátka nejsou pro diváka zajímavé.. Schválně se nad úvodní moskevskou dvacetiminutovkou honičkou zamyslete a řekněte si, proč se vůbec potřebuje McClaneovské duo dostat z bodu A do bodu B a zda je v ní nějaké napětí mimo toho elektrického v padajících stožárech.
#3 – Prázdné dialogy
Pokud nejste Tarantino, měly by vaše dialogové scény někam mířit a nejlépe k závěrečným titulkům. Existuje pár zářných typů skrz naskrz nudných dialogových sekvencí – sezení u stolu, sezení v kanceláři, sezení v kavárně. Pokud vaše postava není třeba vhodně tlačena nějakým časovým presem (rychle si musí sbalit zavazadlo) nebo neopravuje disk satelitu na tři kilometry vysoké budově, moc dialogových scén si dlouho zábavnost neudrží. Proto je vhodné ba i nutné, hlavně v úvodu, přimíchávat do nich důležité informace a různé zajímavé drobnůstky. Srovnejme si pro ukázku dvě automobilové scény.
Smrtonosná past 1 – Limuzína – Dozvídáme se, že John McClane je obyčejný polda z New Yorku a jede za svojí ženou, kterou má očividně rád. Proto je nám jasné, že se v nadcházejících minutách Gruberově bandě teroristů jen tak nevydá s rukama nad hlavou, ale bude svoji ženu bránit a pokusí se ji zachránit.
Smrtonosná past 5 – Taxík – Dozvídáme se, že John McClane hledá svého syna (Už to víme!), že má dceru (Už to víme!!) a že pochází z New Yorku (Už to víme!!!). Navíc se jedná o další nudnou automobilovou konverzačku hned po první automobilové konverzačce, které proběhla ve filmu mezi McClanem a jeho dcerou zhruba před pěti minutami. Uf…
#4 – Opodstatněný zloduch
„Vytvořit zápornou postavu filmu, to není nic těžkého.“ říkáte si. „Postačí, když bude mít atributy a smýšlení v přímém rozporu s těmi hrdinovými a bude pro něj skutečnou výzvou.“ Máte pravdu. Kdo by chtěl fandit Hansu Gruberovi, který chladnokrevně zabije rukojmí, Darthu Vaderovi, který zničí celou planetu nebo Voldemortovi, jehož kratochvílí jsou nedokonané vraždy novorozeňat. Pokud chcete ale vytvořit skutečně ikonického záporáka, je celkem fajn přihodit k němu pár poznávacích znamení. Pamatujete na divnou mluvu Hanse Grubera? Byl to přece Evropan. Pamatujete na divnou mluvu Dartha Vadera? Nemohl přece pořádně dýchat. Pamatujete na divnou mluvu Voldemorta? Byl přece už jednou málem zničený. Jak vidíte, všechny jejich vlastnosti plynou přímo z děje. Proč hlavní záporák SP: Opět v akci jí mrkve a stepuje? Protože se u toho mohli scenárista Skip Woods a jeho máma potrhat smíchy.
Tak! Právě jste se naučili čtyři scenáristické prohřešky, které můžete bez problémů aplikovat i na další filmy. Pokud napočítáte tři z nich do 15 minut od začátku filmu, asi bude lepší z kina odejít nebo přehrávač vypnout. Každopádně těžko říct, jaký podíl má na celém tomhle fiasku právě scenárista Skip Woods. V kuloárech se šeptá, že byla pátá Past stejně jen narychlo splácaným výrobkem, který měl Willisovi zaplnit pár měsíců v jeho kalendáři. A kdo jeho filmografii v poslední době sleduje, ví, že Opět v akci vlastně nijak výrazně z jejího kvalitativního trendu nevybočuje. Co myslíte? Je lepší uložit tuhle sérii k ledu nebo ji uctivě završit s jiným režisérem? A pokud završit, tak s jakým?
