Letošní filmový rok se dá s trochou nadsázky označit za korejskou invazi do Ameriky, ale žádný skrytý odkaz na remake a prvotřídní propadák Rudý úsvit za předchozím tvrzením nehledejte. Poté, co se známý režisér Ji-un Kim pokusil oprášit kult osobnosti Arnolda Schwarzeneggera ve filmu Konečná, přichází se svojí anglicky mluvící prvotinou Stokerovi také pravděpodobně nejvýraznější korejský tvůrce současnosti, Chan-wook Park. Triáda předních korejských režisérů na jejich cestě za dobytím slávy v Americe dojde naplnění s chystaným snímkem Snowpiercer režiséra Joon-ho Bonga. A jak se nakonec vydařila Parkova premiéra za mořem?
India (Mia Wasikowska) je mladá, osamocená, sexuálně frustrovaná dívka, které na prahu dospělosti zemře nešťastnou náhodou její otec a nejlepší přítel v jedné osobě (ve flashbacích zahraný Dermotem Mulroneym). India se po ztrátě milovaného člena rodiny ještě více ponoří do sebe a svému okolí, které se skládá především ze spolužáků, kteří se jí snaží sexuálně obtěžovat a šikanovat, se naprosto uzavře. Pro její matku Evie (Nicole Kidman) je ztráta manžela spíše osvobozující. Postava Nicol Kidman má znázorňovat ženu z dobře situované rodiny znuděnou neustálým stereotypem rodinného soužití a vyprchaným milostným životem. To se záhy mění po nečekaném příjezdu strýce Charliho (výborný Matthew Goode), o jehož existenci India neměla ponětí. V Charlieho společnosti lehce neurotická matka rychle ožije a několikrát zdůrazňuje, že ji strýc připomíná mladší a vitálnější verzi jejího mrtvého manžela. Hlavní hrdinka India tak vřelý postoj k Charliemu zezačátku nezaujímá. Něco ji na jejím čerstvě nalezeném strýci děsí a fascinuje zároveň. Příběh, který lze interpretovat hned několika způsoby může začít.
Očekávání od prvního anglicky mluveného filmu korejského mistra byly určitě veliké, ale já byl nejvíce zvědavý, jestli si Park zvládne udržet tvůrčí invenci a svobodu i pod dohledem zahraničních producentů a se scénářem nezkušeného Wentwortha Millera, který byl doposud známý hlavně jako hlavní hrdina seriálového Útěku z vězení. Zkrátka, jestli uvidím zase novou pecku od Parka, kterou mi vytře zrak nebo ne. V jednom z rozhovorů Chan-wook Park uvedl, že měl na natáčení zhruba 40 dní, tudíž byl nucen natáčet v mnohem rychlejším tempu, než byl zvyklý v Koreji. Navíc podobně jako jeho korejský kolega Ji-un Kim, i on používal během natáčení tlumočníka, ačkoliv na filmovém výsledku není nějaká nerozvážnost, nesrozumitelnost nebo urychlenost vidět.
Ve Stokerovích je vidět silná inspirace Hitchcockem, a to obzvlášť snímkem Ani stín podezření. Jako příklad může posloužit pohled z první osoby – zde hlavní hrdinky při sledování strýce a její matky, což je typický voyeuristický záběr známý z mnoha hitchcocovkých thrillerů (například ze silně psychoanalyticky založeného filmu Vertigo). Silný vliv zde hraje také psychoanalýza sama, která je viditelná především na vývoji hlavní postavy. Opět jde především o úhel pohledu a způsobu interpretace, ale já v jejím chování místy spatříval až perverzně upravený model elektřina komplexu.
Dominantní složkou Stokerovýc je však především jeho forma. Park ve spolupráci se svým dvorním kameramanem Chung-hoon Chungem dokázali vytvořit vizuální stránku, která přebíjí poněkud rozporuplný obsah. Silnou roli hraje už citlivá volba barev, jak je u režiséra zvykem. Scény v interiéru domu Stokerových působí svojí jednotvárností a bezvýrazností jako zhmotnělé vyobrazení dysfunkčního stavu rodiny. Dynamická kamera diváka znepokojuje a Park také používá časté přelínání záběrů, přestřihy a především důraz na detail, který na jeho filmech tolik zbožňuji. Pečlivě budovaná atmosféra stojí z velké části na herectví Matthewa Gooda, který svým skelným, chladným a vstřícným pohledem dává vzpomenout na Anthonyho Perkinse a jeho nejslavnější roli Normana Batese z Psycha. Nerad bych opomenul skladatele Clinta Mansella, který vytvořil ke snímku elegantní hudební doprovod, který krásně zapadá do kontextu filmu.
Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše. Prakticky jedinou věc, kterou filmu mohu vytknout je Millerův scénář. Jakoby si dal Park cíl, že i takhle průměrný scénář dokáže přetavit do výrazně nadprůměrného filmu. Postava Nicol Kidman je až překvapivě plochá a šablonovitá, což vzhledem k jejím hereckým schopnostem zamrzí. Co ale zamrzí dvojnásobně je fakt, že v tak silně stylizovaném a sebevědomě zrežírovaném snímku postavy drmolí dialogy, které jste slyšeli tisíckrát už v jiných filmech.
Verdikt
Ve výsledku jsem ze Stokera nadšený. Divákům doporučuji neočekávat další příběh o pomstě, jelikož pole interpretace je zde mnohem širší, ačkoliv se jednání postav dá vyložit i z pomstychtivých důvodů. Spíš než o pomstě jde v posledním Parkově filmu o přeměnu, vývoj postavy, která je (opět záleží, jak si to divák vyloží) přímo ovlivněna rodinnými predispozicemi. Jak sám režisér v jednom z rozhovorů prohlásil, právě ta transformace hrdinky v průběhu filmu pro něj byla stěžejní a jedná se o téma, které se snaží zpracovávat napříč všemi jeho filmy. Dohromady Chan-wook Park natočil velmi solidní psychologický thriller, který táhne k zemi slabší scénář, ale pro fanoušky režiséra se jedná o naprostou povinnost, ze které nebudou zklamáni.
