V dnešní době není úplně jednoduché najít v českých kinech opravdu dobrý horor. Loňské Sinister vlilo do našich žil naději, že bychom se snad u nás v budoucnu mohli dočkat hororů, které nás více vyděsí, než rozesmějí. Kdo ale tušil, že čekání bude takhle krátké. Málokdo si asi něco sliboval od remakeu kultovního slasheru Maniak, o to příjemnější je ale zjištění, že nová verze pohladí po srdci všechny s náklonem k děsivým filmům.
Maniak je takřka kompletně natočen z pohledu titulního psychopata Franka (Elijah Wood), který se v nepěkné čtvrti LA živí výrobou figurín a při volných chvilkách vraždí mladé ženy. Jako typický šílenec je to velice uzavřený, introvertní mladík s láskou ke své matce a svým voskovým výtvorům. O to strašlivější je, že celý film prožijeme z jeho pohledu. Zapůsobí na vás jeho nechutné šeptání před tím, než do nevinné dívčiny poprvé zabodne svůj nůž, stejně tak jako jeho pomlaskávání a velký pocit uspokojení při každé úspěšné vraždě. Přesto, že je Frank od začátku představený jako absolutní magor, jako divák cítíte po celých devadesát minut velmi nepříjemný pocit z toho, že mu ve skutečnosti fandíte. Přejete mu, aby ho policie nikdy nechytla a aby se mu povedlo navázat vztah s mladou umělkyní (Nora Arnezeder). Je to přeci hlavní postava filmu a té se většinou fandí, zvlášť když má vizáž Froda Pytlíka. Není to však pouze tato sympatická hra s divákem, která z Maniaka dělá nezapomenutelnou podívanou.
Na režijní sesli se také do sytosti vyřádil dosud průměrný Francouz Franck Khalfoun (P2). Fantastická kamera z pohledu vraha a lahůdkový elektronický soundtrack sice spoustu atmosféry vybudují za něj, Khalfoun ale vytahuje na diváky psychedelickou smršť chytře použitých vizuálních triků, především na vyjádření vyšinutosti titulní postavy. Holt když už se díváme na svět z pohledu maniaka, prožijeme s ním i jeho neustále halucinace, flashbacky a záchvaty úzkosti. Není to zrovna příjemná podívaná, ale díky vychytralému scénáři budete po každé vraždě na hraně sedačky očekávat, kam se děj posune dále. Škoda, že zhruba v polovině začne příběh stagnovat, posunujeme se pouze od vraždy k vraždě a celé zápletce začne malinko docházet dech. I ve slabších chvílích ale film drží dohromady díky parádnímu Elijahu Woodovi, který je do svojí psychopatické figury zapálený na sto procent. A to i když ho povětšinu stopáže vidíme maximálně v odrazu zrcadla.
Zaklopýtnutí v druhé polovině ale hravě vynahrazuje krvavý masakr na závěr. Ne, že by předchozí události ve filmu byly méně znepokojivé a méně krvavé (slabší povahy možná budou mít problém), ale Maniak sympaticky dodrží to, co naznačuje od první minuty a ani na okamžik od toho neustoupí. Kdo čeká na závěr poselství o tom, jak hnusná je naše dnešní společnost, bude možná překvapen, že se Maniak nesnaží na nikoho ukazovat prstem. O to působivější je pak celý zážitek.
Verdikt
Maniak je stoprocentně zvrhlá, brutální a extrémně nepříjemná podívaná, která spolehlivě nadchne někoho, kdo má chuť na poněkud odlišný horor a je připraven fandit člověku, který se mu ve skutečnosti hnusí. Díky neotřelému audiovizuálnímu zpracování a vtahující atmosféře špinavých ulic Los Angeles je o to jednodušší Maniakovi propadnout. Kdo vás ale udrží v pozornosti i na hluchých místech, kdy už pěkná kamera a retro-elektro soundtrack nestačí, je titulní psychopat Elijaha Wooda. Můžete si být jistí, že až zase jednou v rádiu uslyšíte odrhovačku Goodbye Horses, nevybaví se vám kultovní scéna z Mlčení jehňátek, ale Elijah Wood ležící na posteli s holkou, kterou se právě chystá zabít velice nepěkným způsobem.
