Filmovému průmyslu stále dominuje Hollywood a americká produkce, a zřejmě se na tom do budoucna jen tak nic nezmění. Co když se však vydáme na východ, konkrétně do Ruska? To už nějaký ten pátek točí vlastní velkofilmy, které se však do mezinárodní produkce málokdy dostávají. Možná právě pro tu neokoukanost mne zaujaly některé z novějších ruských velkofilmů, mezi něž patří i akční sci-fi Avanpost (na anglicky hovořících trzích The Blackout). Trailer ukázal velmi slibný vizuál, a připomínal takovou ruskou verzi Dnu nezávislosti.
Děj filmu se odehrává v blízké budoucnosti, ve které je Moskva domovem létajících dronů a holografických reklam. Jednoho dne však svět postihl tzv. blackout a téměř veškerá populace se ponořila do tmy, kromě malé kruhové oblasti kolem Moskvy a okolí. Vše kolem je označeno za karanténní zónu, se kterou není možné nijak navázat kontakt, a veškeré pokusy dostat se hlouběji do zóny skončily neúspěchem. Speciální průzkumné jednotky pod vedením majora Dolmatova (Konstantin Lavroněnko) tak mají za úkol zjistit, co se skrývá za hranicemi karanténní zóny, a jaká je příčina toho, že 99% populace zničehonic přestala komunikovat.
Že příběh zní jako ruská propaganda či oslava armády, která v posledních chvílích vše zachrání? Nenechte se mýlit, ba naopak. Tvůrci překvapivě tolik netlačí na notu patriotismu, a hrdinský patos ruských vojáků také přítomen není. Především pak proto, že zde armáda nemá moc možností něco s nastalou situací dělat, ač se samozřejmě snaží. Všeobecná neznalost toho, co se vlastně stalo, nechává jak hrdiny filmu, tak diváka v nejistotě o tom co se bude dít příštích několik minut. A tento přístup je vlastně poměrně příjemný.
Mladý režisér Egor Baranov překvapivě drží akční scény pevně v ruce, jsou poměrně přehledné a hezky natočené. Napětí bohužel místy mizí, zvláště pak kvůli nevýraznému hudebnímu podkresu v určitých scénách, zvláště pak těch konverzačních. Co však první polovině filmu výrazněji ubližuje, je popis událostí, a také orientace v nich. Začátek filmu dostatečně nevysvětluje, v jaké době se film vlastně odehrává (víme pouze, že v blízké budoucnosti), a sled událostí je vyloženě zmatený. Celý výpadek systému se seběhne tak rychle, a není dobře vysvětlen, takže po nějaké půlhodince není těžké ztratit orientaci v tom, co a proč se vlastně děje.
Snímek se vyloženě tlačí kupředu bez jakéhokoliv náznaku přirozeného vývoje, hlavně aby už se schylovalo k akci. Konverzační scény mezi jednotlivými postavami jsou pak nemastné neslané (viz. zmiňovaná absence napětí), dialogy plné klasických vojenských klišé a někdy nelogické chování postav hraničí s idiocií (to platí zvlášť pro zbytečně natahovaný závěr). Avanpost tak příjemně překvapí spíš samotnou myšlenkou než tím, jak je přivedena k životu.
To nicméně platí po stránce vyprávění. Po stránce vizuální je na tom snímek opravdu dobře. Nejen díky Avanpostu můžeme říct, že vizuálně se Rusko ve výrobě velkofilmů dotáhlo na své západní sousedy. Doby, kdy v ruské verzi Avangers s názvem Zaščitniki pobíhal digitální medvěd s lidským tělem, jsou, zdá se, definitivně pryč. Atmosféra moderní Moskvy dosahuje bez přehánění kvalit kultovního Blade Runnera, který je považován za jednoho z vizuálních průkopníků futuristických sfi-fi filmů a zpracování moderních velkoměst. Těžko Avanpostu věřit, že 70% je tvořeno vizuálními efekty. Snímek se tak vyplatí vidět především proto, jak vypadá po vizuální stránce.
Verdikt
Ve výsledku je Avanpost poměrně slušný akčňák se skvělým vizuálem. Akční stránka je obstojná, nicméně postavy a jejich dialogy jsou jedno velké klišé, a konverzační scény ničím výrazným nezaujmou. Avanpost také poměrně úspěšně podporuje myšlenku, že ač je ruská filmová produkce tak trochu uzavřena ve vlastní bublině, tak se rychle dotahuje na západní standardy. Především pak co se samotného vzhledu a akčních scén týče. A to se počítá.
