48 FPS (Frames Per Second). HFR (High Frame Rate). Nová technologie má řadu jmen, nicméně v zásadě se jedná o to, že se každá vteřina obrazu skládá ze 48 po sobě jdoucích obrazových snímků, což je oproti dosavadní praxi rovnou dvojnásobný počet. K čemu to? Propagátoři technologie slibovali ostřejší a realističtější obraz, odstranění rozmazávání pohybu, eliminaci „škubání“ obrazu při prudkých pohybech kamery do stran a zpříjemnění zážitku ze 3D, které škubáním trpělo nejvíc. Z druhé ruky jsme slýchávali na novou technologii celou škálu názorů, od vynášení do nebes, až po naprosté zatracování. Teď se na 48 snímků konečně vypravila i redakce FF.cz. Jaké jsou naše dojmy?
Ze všeho nejdřív je třeba říci, že HFR je asi největší skok, jaký jsem při sledování filmů v životě zažil. Když jsme byl malý, měli jsme doma černobílou mono televizi, pak přišla barevná, širokoúhlý formát během let převálcoval „čtvercový“ poměr stran 4:3, během let přišlo stereo a nejrůznější surroundy, zažil jsem velké plátno v kině, filmy ve vysokém rozlišení, IMAX i 3D. A musím říct, že žádná z novinek se oproti předchozím zkušenostem nelišila tolik jako HFR. Jistě, třeba 3D bylo napoprvé hodně jinou zkušenostéí, ale pořád se jednalo jen o jakousi alternativu toho, co dobře známe. U HFR jsem si od první chvíle připadal jako v Jiříkově vidění.
Prvotní pocit z obrazu působí dojmem, jako by všechno bylo zrychlené. Což ale neodpovídá tomu, že dialogy i hudba běží normálním tempem a s obrazem se nijak nerozcházejí. Někteří diváci hlásí, že pohyb po chvíli začnou vnímat normálně, jiným připadá nepřirozený po celou dobu filmu, u mě to bylo střídavé. Tak dobrou půlhodinu mi přišlo, že všichni někam běhají a spěchají, pak jsem si malinko zvykl, ale až do konce filmu se tu a tam objevovaly momenty, kdy najednou něco na plátně udělalo pohyb, který z ničeho nic působil nepřirozeně.
Subjektivní „rychlost“ pohybu, je však pouze první změnou. Další vlastností HFR, které si prostě nejde nevšimnout, je často vzpomínaná „průzračnost“ obrazu. Tady se musím přiznat, že osobně mi úplně vždycky obraz nepřišel až tak křišťálový, jak jsem podle zvěstí čekal (vliv na to může mít i skutečnost, že projekce byla hodně tmavá), ale o větší „průzračnosti“ se stoprocentně hovořit dá.
Digitální celky (jako například počáteční útěk droboučkých trpaslíčků z Ereboru) na mě často působily, jako bych se díval na obrovský živý model, scény v kulisách (souboj horských obrů, tábor zlobrů) vypadaly mnohem víc jako scény v kulisách, a když společnost projížděla na koních lesem, měl jsem dojem, jako bych sledoval dokument z natáčení nebo snad lacinou českou pohádkovou inscenaci na nedělní odpoledne. Obrazová čistota zkrátka zřejmě opravdu klade nesmírně vysoké nároky na výpravu a okamžitě odhalí sebemenší nedokonalost. Na rozdíl od některých diváků nemám pocit, že by najednou úplně všechno vypadalo uměle a hnusně, ale rozhodně obraz působí jinak, zvláštně a při bližším zkoumání jsem měl střídavě pocit, že sleduji buď divadelní hru, nebo dokumentární záznam. A já osobně při epické výpravě do Středozemě o dokumentární záznam příliš nestojím. Chci mít v obraze kouzlo, patinu a iluzi.
Co se jednoznačných pozitiv týče, nejsilnějších je 48 snímků v momentech, kdy mají napravovat neduhy 24 snímků. Tedy v rychlých scénách, kdy mají odstraňovat škubání a rozmazání pohybu. Za normálních okolností jsme na rozostření pohybujících se objektů zvyklí a dokonce ho preferujeme (proto se například do počítačových her rozmazání pohybu často uměle přidává), nicméně v rychle sestříhaných, nepřehledných akčních scénách, ve kterých je hodně pohybu postav i kamery, najednou máme problém vnímat, co přesně se na plátně děje. To technologie HFR jako mávnutím kouzelného proutku řeší! Větší množství obrazové informace a celková ostrost nejspíš našemu oku a mozku usnadňují práci, a tak najednou není problém všechno perfektně vnímat a naplno si užít celou choreografii.
Druhým velkým plusem je pozitivní vliv na digitální triky. V HFR všechny digitální objekty i postavy vypadaly o chloupek lépe a o chloupek lépe seděly do okolního prostředí. Glum byl ještě živější, skřetí král ještě odpornější, orlům doslova vlálo každé pírko. U neexistujících postav navíc nezvyklé pohyby nepůsobí tak nepřirozeně, jako u lidí. Malinko jinak působilo v kombinaci s 48 FPS i 3D. Po většinu filmu bylo podstatně výraznější než v běžném kině, i když nelze říct, že by to byla pokaždé změna k lepšímu. V některých momentech byla scéna sice plastičtější, jindy ale zase působila jako leporelo, kdy byly objekty v popředí naprosto odtržené od zbytku obrazu.
Pojďme si tedy dojmy nějak shrnout. Je potvrzené, že na každého jedince působí technologie úplně jinak. Každý její jednotlivé aspekty vnímá jinak silně, každý jednotlivé aspekty vnímá různě pozitivně. Nejedná se o objektivně hodnotitelnou vlastnost, jakou jsou třeba na první pohled propracovanější triky, které při komparaci musí nutně pochválit každý.
Za s
ebe můžu říct, že se v žádném případě nedostavil takový ten „wow efekt“, jaký přineslo perfektní 3D u Avatara, nebo závrať u IMAX scén v Mission Impossible 4, kdy si člověk v duchu přeje, aby se takhle točily všechny filmy. HFR na mě působilo po celou dobu „jinak“, prakticky nikdy jsem se neponořil do děje a celou dobu jsem měl tendenci zkoumat zvláštní obraz se kterým podvědomě „něco není v pořádku“. Občas jsem uznale pokýval hlavou (hladký pohyb během akce), občas jsem jí odmítavě zavrtěl (dokumentárně televizní look, kdy najednou nekoukáte na velkolepý epos z dávných časů, ale na prapodivně současnou inscenaci). Kdykoliv jsem se na moment do filmu konečně ponořil, vždycky se téměř okamžitě objevil nějaký pohyb, který působil tak nepatřičně, že mě ze soustředění opět vytrhl. Ve 48 snímcích je navíc ještě větším problémem než obvykle dabing. Při větším množství obrazové informace je totiž mnohem patrnější, že pusa postav říká něco úplně jiného, než vám tvrdí zvukový doprovod, což vás o to více vytrhne z děje - máte pocit, že sledujete něco, co není skutečné.
V žádném případě nezatracuji HFR úplně. Rozhodně zaujala mou pozornost a chci ji někdy vidět znovu. Domnívám se ale, že technologie nemá ani zdaleka vychytané všechny mouchy a nemám pocit, že by se hodila pro natáčení epické fantasy z neexistujícího světa. Daleko vhodnější mi připadá do dokumentů, dokumentárně natáčených filmů (Bourne, Paranormal Activity), moderních válečných filmů (jak říkám, akce vypadá v nové technologii skvěle a záznam ze zmatečného bojiště by byl s nově získanou průzračnosti jistě intenzivní), počítačem generovaných filmů (Tintin, Avatar) popřípadě filmů z počítačového prostředí, jako jsou Tron nebo Matrix. Také by mě zajímalo, jak 48 FPS vypadá bez 3D, které mu možná místy zbytečně podráží nohy.
V podobě, jaké se technologie nachází právě teď, mě stoprocentně nepřesvědčila a nechápu co na ní Jackson vidí, neboť zážitek z ní musím označit za nevyvážený. A těch několik plusů, které HFR nabízí, v žádném případě nevyváží řadu mínusů a celkovou nezvyklost, která zbytečně vytrhává z filmového zážitku. Pokud jste Hobita zatím neviděli, rozhodně doporučuji vidět ho nejprve v klasické podobě (ideálně v IMAXu, tam budete mít z filmu zdaleka nejlepší zážitek), abyste si napoprvé vychutnali především film samotný, a teprve napodruhé zkoumejte technologickou novinku.
PS: Co se Dolby Atmos týče, tak podrobnější reakci už sepsal kolega Remi, ale za mě musím říct, že je to jen takové zbytečné šidítko. V několika málo momentech slyšíte nějaký zvuk ze stran nebo seshora, ale po většinu filmu se zvuk vůbec neliší od běžného zážitku. Pokud by se jednalo o přirozený upgrade, tak proč ne, ale když chce provozovatel kina za Atmos příplatek, rozhodně se takový zážitek nevyplatí (i když je pravda, že nemohu posoudit, zda český mix efekt Atmosu nějak neošidil).
