V nedaleké fiktivní budoucnosti se celý svět proměnil v tak depresivní místo, že se převážná část obyvatelstva uchyluje k dobrovolnému odchodu ze světa. K tomuto účelu jim skvěle pomáhá malý ponurý obchůdek manželů Tuvachových, který nabízí potřeby pro sebevrahy; vše od provazů, jedů a žiletek, přes katany, granáty a pistole až po betonová závaží na řetězu pro ty, kteří chtějí spočinout někde na dně řeky. Vše se změní, když se jim narodí třetí dítě, Alan, který na rozdíl od svých starších sourozenců Vincenta a Marilyn nepodělil pochmurnou náturu svých rodičů a neustále se usmívá. Marně mu matka vysvětluje, že se má se zákazníky loučit slovem „Sbohem“ a ne „Na shledanou“, protože oni už se NIKDY nevrátí. Malý Alan je se svou veselou povahou pro bezproblémový chod rodinného podniku katastrofa. Až z toho dostane otec rodiny chuť spáchat sebevraždu. Zní to dobře, zábavně, neotřele? Tak to si radši přečtěte knihu Jeana Teulého, která pod názvem Potřeby pro sebevrahy vyšla i u nás, protože tento animovaný muzikál není ani jedno z toho.
Zkusme však začít klady. Přes veškeré výhrady je třeba ocenit základní premisu (což je ale pochvala na adresu Jeana Teulého). Námět ze všeho nejvíce připomíná hravě zlověstnou poetiku geniálních dětských knih Roalda Dahla, jako jsou Čarodějnice, Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev nebo Danny, mistr světa. Synopse filmu, jak jsem ji interpretoval v úvodu, skutečně působí relativně lákavě – ale o to větší
je pak zklamání. Za zmínku ještě stojí, že film je docela hezky nekorektní, což je vždy dobře. Žádné další pozitivum mě každopádně nenapadá, takže k výtkám.
Ať už je předloha jakákoliv, tak film je vedle toho jen nefunkční a nezáživný polotovar, který diváka ubíjí nezvládnutým vyprávěním, mdlými písničkami a mnoha logickými lapsy. Začněme písněmi. Osobně se mi vůbec nelíbily – byly až příliš nemelodické a s podivnými rýmy. To je však záležitost vkusu jednotlivce, a ačkoliv nejsem jediný, komu muzikálová čísla přišla jako jedna z nejslabších složek filmu, tak se radši přesuneme k věcem, které jdou posoudit objektivněji. Jde o problém s vykreslením postav a jejich motivacemi a nejasné vykreslení diegetického světa a jeho vztahu k tomu našemu.
Poněkud nejasná je už hlavní dějová linie. Alan nenávidí živnost svých rodičů (pokud je tak pozitivně naladěné dítě vůbec schopné jakékoliv nenávisti), a proto rozjede spolu se svými spolužáky jakýsi blíže nevysvětlený projekt pozitivní evoluce, která má zřejmě lidi přesvědčit, že svět je dobré místo a sebevražda není řešení. To je čistě jen moje interpretace, protože tyto plány nejsou vůbec nijak dále rozvedeny, působí zcela nahodile a nic z toho, co Alan za celý film udělá, k tomuto cíli nevede. Podobně nejasně působí i činy pana Tuvache. Ten se například v jedné scéne rozhode naučit malého Alana kouřit. Spolužáci ho to vzápětí odnaučí, ale nikdo už neřeší, proč otec syna vlastně učil kouřit, proč se nediví, že syn přestal a proč syn otce nekonfrontuje, když mu spolužáci vysvětlí, že kouření není zdravé. Celá tahle dějová linie prostě dočista zmizí a ani Frankenweenie po ní neštěkne.
Co se týče vykreslení celého diegetického světa, nic bližšího o něm nevíme, proto je první věta recenze vysoce spekulativní. Je to opravdu nedaleká fiktivní budoucnost? Je taková situace jen v Paříži? Nebo jsou sebevraždy takto masivně rozšířené po celém světě? A jsou skutečně masivně rozšířené? Správné odpovědi by nám pomohly pochopit, co se nám režisér snažil filmem sdělit. V závěru filmu je bývalý obchod pro sebevrahy (nově creperie) nacpaný lidmi, kteří touží po palačinkách. Ale kde se ale vzali tito lidé, kteří až doposud ve filmu nevystupovali? Byli celou dobu mimo zorné pole filmu, a na scéně se objevili, až když to bylo zapotřebí? Podobných otázek si lze po skončení filmu klást milion, což se tentokrát nedá brát jako klad, ale jako důkaz toho, že si režisér Patrice Leconte absolutně neujasnil ani základní představu o tom, jak se jeho diegetický (filmový) svět vztahuje k tomu našemu reálnému. Film tak nefunguje ani jako nezávazná zábava, ani jako satira naší skutečné společnosti.
Verdikt
Co říct závěrem? Obchod pro sebevrahy je film, který nefunguje na žádné rovině a je perfektní ukázkou vypravěčské neschopnosti. To spolu s mdlými písničkami vytváří celek, u kterého se zřejmě několikrát zasmějete, ale především ve vás zanechá trpkou pachuť díla, přes svou originální premisu směřuje k neskutečně nudnému závěru, v němž všichni členové téhle bizarní rodinky opustí svůj předchozí způsob života a tím se také zbaví jakékoliv zajímavosti. Přitom režisér Patrice Leconte není žádný nováček, ale zkušený profesionál s třicetiletou praxí. V tomto případě však šlápnul vedle. On sám totiž není Tim Burton, kterým zde očividně tak moc chtěl být; jeho skladatel není Danny Elfman; Tuvachovi nejsou Addamsova rodina, a ačkoliv se film z propagačních materiálů tváří, jako neotřelá morbidní černohumorná komedie, tak mu chybí pořádná morbidnost a koneckonců i ten humor.
