Kdo by neznal klasický román Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina, prvně vydaný na pokračování v letech 1873 až 1877. Příběh o dobové struktuře lidských vztahů, společenských konvencích a řádu, různých podobách lásky, chtíči a ochotě riskovat pro opravdový cit úplně vše je ve své prvotní podobě nesmírně silnou, hutnou a dechberoucí látkou, která filmaři poskytuje celou řadu možností a výzev, leč zrovna tak skýtá i obrovské nebezpečí dílčích selhání. Vždy osobitý a originální režisér Joe Wright proslul poetickým a hloubavým pohledem na lidské osudy v případě Pokání nebo artově pojatou špionážní techno šíleností Hanna. I tentokrát zvládl vizuál na jedničku, avšak po obsahové stránce nedokázal patřičně zužitkovat obrovský potenciál světoznámého díla.
Britský režisér na to přitom nejde vůbec špatně, když v první třetině snímku diváka bombarduje vizuálně opojným vyprávěním o ženě (Keira Knightley), která není zrovna dvakrát šťastná po boku významného vládního úředníka (Jude Law), jelikož jejímu životu chybí vášeň, poblouznění a hlubší prožitek. Vše zpočátku funguje tak, jak by mělo, přičemž extrémně stylizované divadelní prostředí je krásnou ukázkou tvůrčí i režisérské zručnosti. Není nouze o pamětihodné scény, přechody mezi interiéry a exteriéry jsou nápadité a vcelku se daří chytlavou formou představit hlavní charaktery, přiblížit jejich vztahy, preference a motivace. Právě totální soustředění se na postavy, a to jen na ústřední trojici, je v druhé části 130ti minutového filmu kamenem úrazu, neboť režisérovi značně zeštíhluje pole působnosti.
Postavy samy o sobě jsou sice vystiženy a popsány dostačujícím způsobem, jenže absolutně nefunguje chemie mezi nimi, což je dáno i nevhodným obsazení Aarona Taylora-Johnsona do role Vronského, milence naší hrdinky. Jistě talentovaný herec působí spíše jako hračka, tudíž milostný trojúhelník je velmi chladný a sterilní. Chybějící charisma není Johnson schopen n
ahradit hereckým umem, takže ze sebevědomého a vášnivého hrdiny je zajíček pro pobavení, za což nese vinu i scénárista. Nicméně to kontrastuje s tradičně kvalitním herectvím Keiry Knightley, která opětovně dokazuje, že se pro role v historických velkofilmech narodila. Nezaškodilo by ovšem, kdyby občas něco snědla, poněvadž se vytrácí přímo před očima. Právě absentující živelné a vášnivé pouto mezi Vronským a Annou degraduje druhou polovinu vyprávění na nezáživný a nezúčastněný popis tragické lásky, jež však není na plátně adekvátně procítěna.
Ostatně neustále upadajícímu tempu nesvědčí ani scenáristická rozdrobenost, zkratkovitost a naprosto plytké vykreslení vedlejších postav, jež působí pouze jako nástroje k posunutí děje. Sice sledujeme vícero životních příběhů, leč nelze se zbavit dojmu, že vyjma toho titulního jsou všechny ostatní naprosto nevyužité. Jenže i díky nim a kontrastu v přístupu k lásce, bychom měli lépe pochopit tragickou a beznadějnou pozici hlavní ženské postavy. Nedostatečný důraz na komplexnější a detailnější postižení dalších zúčastněných pak paradoxně rezultuje v povrchnější vykreslení klíčového motivu. Na druhou stranu můžeme být rádi alespoň za takový scénář, protože na obrazovém prožitku ujíždějící Wright by předlohu vykleštil určitě ještě více. Škoda, že není dostatečně tematizován samotný cit, o němž celý film je, neboť to by bylo rozhodně přínosnější a logičtější z hlediska tématiky.
Verdikt
Letošní Anna Karenina bezesporu svoji kvalitu má, ač ani zdaleka nevyužívá potenciálu literární předlohy. Možná i to je jeden z problémů, jelikož velká část diváků je zatížena osobní zkušeností s románem ruského literárního velikána. Tvůrci se rozhodli pro určité ztvárnění a vrhli se do něj bez bázně a hany. Výjimečná výprava, kostýmy, úchvatná stylizace a povedený dobový feeling jsou klady, které do jisté míry zakrývají fakt, že nakonec hraje prim způsob, jakým je nám obsah předkládán, nikoliv obsah samotný. Bohužel, v úchvatném příběhu o lásce, vášni, toleranci, pochopení a následcích vlastních rozhodnutí by měl být emocionální prožitek na prvním místě, a to bez výjimek.
